Jak naši pravidelní návštěvníci těchto stránek určitě zjistili, na delší dobu jsem se odmlčela. Věřte ale, že jsem na vás nezapomněla, jen jsem prostě neměla čas. Dnes tedy přijměte vysvětlení ...

Na podzim roku 2008 jsme koupili s manželem v Merrickville - krásném historickém městečku na řece Rideau - viktoriánský dům, postavený v roce 1900. Několik let jsme sem před tím přijížděli z Ottawy na různé kulturní akce, na oběd s posezením v parku u zdymadel, za přáteli umělci a pravidelně vždy na podzim také na setkání sběratelů pohlednic, které zde jednou za rok pořádá místní klub, jehož jsem členkou.

Přáli jsme si zde "zakotvit" v důchodovém věku, ale jak to již v životě bývá, zasáhl Osud či Náhoda a my objevili dům svých snů o trochu dříve. Rozhodnuti jsme byli okamžitě po prohlídce a na koupi jsme se s majiteli dohodli během 15 minut. Nastal velký kolotoč, který mnozí z vás asi určitě znáte. Vyřizování na úřadech, zajištění volna v práci i stěhovací firmy a hlavně balení a balení ... Jeden den padl na mou českou knihovnu a sbírku, která již přesáhla počet 50 tisíc pohlednic. Další den na manželovu sbírku fotografickou, atd. Prostě stěhovali jsme se tři dny a mezi krabicemi jsme prožili čtyři týdny. Se smíšenými pocity jsme museli odjet na předem zaplacenou dovolenou, která se již nedala zrušit. Na Floridě jsme si užili sluníčka i koupání a m.j. jsme navštívili i úžasné muzeum zde slavného Albína Poláška, autora soch na Radhošti, u nás bohužel docela zapomenutého. Vrátili jsme se na vánoce a do nového roku jsme se protančili v místní restauraci Charlese Dickense. Při vybalování krabic a zařizování domu jsme se s manželem rozhodli, že v přízemí našeho domu otevřeme muzeum pohlednic.

Kanadské muzeum pohlednic ORBIS PICTUS v Merrickville nabídlo svou první výstavu "Happy Valentine" na svátek zamilovaných 14. února 2009. Byl to zároveň takový "Open House", jak zde říkají, abychom se seznámili se sousedy. Mezi místními nechyběl ani starosta s manželkou, předseda našeho pohlednicového klubu, prezidentka Historické společnosti, ve které jsme s manželem členy a další milovníci dobových obrázků. Z Ottawy mimo rodiny přijeli i přátelé a známí. Zahájení bylo moc pěkné, byl nádherný zimní den a každý návštěvník si mimo krásný zážitek odnesl i čokoládové srdíčko.

Happy Valentine, 2009

Během roku následovaly další výstavy: Velikonoce, Máj - lásky čas, Letní humor a plavky na přelomu století, Díkůvzdání (Thanksgiving) a nakonec vánoční a novoroční pohlednice, které právě opět vystřídaly Valentýnky. Máme vždy otevřeno během výstavy celou sobotu a neděli a v ostatní dny po předchozím ohlášení, protože ještě stále pracuji v Ottawě. Návštěvníci si mohou prohlédnout 270 až 280 jednotlivých pohlednic z přelomu století, včetně kuriozit ve vitríně. A jak jinak, moc se jim líbí, což také píší do návštěvní knihy. Při kávě a relaxační hudbě si prožijí nostalgický návrat do dob dávno minulých, zasmějí se i poučí. Vidí, jak kdysi naši předkové žili, co všechno si navzájem přáli a jaké obrázky si zasílali. Mladší pohlednice zatím odpočívají v albech a čekají na svůj čas. Šťastnější z nich jsou použity pro srovnání ve stylu "Včera a dnes".

Plavky, 2009

Velikonoce, 2009

Thanksgiving, 2009

Vánoce, 2009

Díky pochopení manžela jsem si tedy splnila další svůj sen - vybudovat muzeum pohlednic ORBIS PICTUS také zde. Vzniklo opět z lásky i z úcty k pohlednicím jako ke krásnému historickému dokumentu a věnuji mu spoustu času i dosti peněz. Vstupné nevybíráme, tady v Kanadě je většina podobných aktivit závislá jen na dobrovolných příspěvcích. Takže z této činnosti určitě nezbohatnu. Ale stejně jako kdysi ve Svitavách, získávám mnohem větší hodnoty - přátele, jejich příběhy, další nové poznatky, které se z pohlednic a jejich námětů nabízí, a krásný pocit radosti z radosti ostatních. Sbírka je zaměřena na celý svět a život v něm. Ten jsem nikdy "díky" hranicím kolem naši malé republiky nemohla poznat. A tak mne baví nejen cestovat, ale také sbírku o tyto pohlednice obohacovat. Ovšem nejmilejší mému srdci stále zůstávají pohlednice České a Slovenské republiky, našich malířů i uměleckých děl, osobnosti s autogramy. Dodnes jsem ráda, za každý přírůstek, který mohu do těchto souborů zařadit.

A to je asi vše. Žijeme tedy cca hodinu od rušné Ottawy a je nám tu báječně. Přes zimu je tu jako v pohádce, včetně bruslení a v létě se toto turistické městečko, zapsané v seznamu Unesco, zvětší návštěvníky až desetinásobně. Jen času mám jaksi stále méně a méně. Mám čtyři vnoučata a před mými narozeninami vloni v listopadu mne nejstarší vnučka udělala prababičkou. Manžel mi stále fandí a když moje angličtina při výkladu v muzeu nestačí, pomůže přeložit a nebo popovídá i ve francouzštině. Na své pohlednicové dítě v Pardubicích nezapomínám a při každé cestě do staré vlasti se zajedu podívat, jak se mu daří. Je to úžasný pocit, protože sbírka stále žije, přibývá co do počtu přírůstků, získává na kvalitě a slouží tak, jak jsem si to vždy přála.

Ve skrytu duše jsme věřila, že mi Osud dopřeje i v Kanadě vytvořit muzeum pohlednic, ale současně jsem jej také prosila za odpuštění za svou neskromnost. Uvědomovala jsem si, že jeden velký splněný sen pro život člověka by měl stačit. Nevěděla jsem, jak by se mi to mohlo podařit, když několik pokusů před tím zaniklo. A najednou jsem dostala vytouženou příležitost.

Jsem opět na začátku. Ale vím, že existence pohlednic jako takových, vzhledem k technickým vymoženostem, pomalu končí. Zaslouží si být zachovány pro další generace. Do jaké míry se mi to podaří i zde, na americkém kontinentě, ukáže čas.

Děkuji za pochopení i váš čas. Mějte se moc dobře a pište. Nejen sem do těchto stránek, ale také do mého kanadského muzejíčka. Uděláte mi vždy radost a pokud náhodou pojedete okolo, zastavte se! Ráda vás svou výstavou provedu ...

U vitríny kuriozit