Filokartie, pohlednice, pohledy, sběratelství

"Záhada buldobostonka rozluštěna!" chce se mi zvolat a radostně skákat okolo. Ovšem nemám kolem sebe posluchačů ani obdivovatelů, kteří by tuto skvělou skutečnost docenili, a tak si veselý jásot nechám skromně bublat ve své sběratelské duši jen sama pro sebe a dál přibitě sedím na židli u internetu.

Nakonec mi to ale nedá, abych se s vámi, filokartisty všech oborů i náhodnými čtenáři, přeci jen nepodělila o závěrečný průběh mého jedinečného - a troufám si tvrdit, že pro mě už i neopakovatelného - pátrání po plemenné identitě jednoho neznámého psíka vyobrazeného na pohlednici, jež se měla státi součástí mé sbírky. O celé akci jsem vás informovala o nějaký ten týden dříve v článku nazvaném Z komára velbloud aneb příběh jedné pohlednice.

Nuže, jak to tedy všechno bylo dál? Po návratu z dovolené jsem zvědavě nakoukla na stránky Filokartie, jakých ohlasů se má prvotina dočkala. A hle! Kromě desítek anonymních čtenářů, zde pětice z nich zanechala i svou stopu v podobě komentáře. A rovnou dvě dámy mi radily, zda na pohlednici není uveden fotograf, zda by se jej nedalo na internetu vypátrat a získat od něj další fotografie dotyčného psíka. Jedna z těchto dam byla i má kamarádka sběratelka Jarmila, která neváhala a přímo pod nos mi vygooglovala rovnou stránky paní fotografky.

Vyjádřeno slovy jednoho mého kamaráda: "To je výzva!" Říkám si, že když už jsem zvládla zalarmovat 120 lidí a zjistit jejich názor na daný pohled, že by byl hřích, nezapátrat také přímo u pramene. A tak ještě tentýž večer usedám za počítač a píšu paní fotografce do Belgie srdceryvný email, kde ji téměř na kolenou prosím, zda by nebyla té lásky, dobroty a pochopení a nesdělila mi jednak svůj vlastní dojem z onoho buldobostonka, a jednak jestli by mi rovněž neposlala ještě nějakou tu jeho fotografii kvůli další identifikaci. Pro větší účinek se odvolávám na mou první pátrací akci zveřejněnou na Filokartii a rovněž apeluji dalšími desítkami sběratelek, které určitě docení, že budou mít identitu psíka potvrzenou od osoby nejpovolanější (mezi námi, zřejmě jediná mezi sběratelkami, komu tento záhadný buldobostonek nedal spát, jsem byla já).

Odpověd mi přichází během deseti minut. Paní fotografka se projevila jako člověk plný pochopení a tolerance vůči vyšinutým sběratelkám. Nejen že mi ve svém emailu velmi podrobně vylíčila popis daného pejska a průběh fotografování, ale překopírovala do textu i email od jeho majitelky, která tam dané plemeno zmiňuje, a dokonce mi poslala i další tři fotografie inkriminovaného psíka.

Stačí mi jediný pohled na první ze zaslaných fotografií a je mi jasné, že celá má předešlá pátrací akce byla zbytečná. Ano, je to opravdu francouzský buldoček, jak SPRÁVNĚ tvrdí popisek na rubové straně pohlednice. Fenečka není sice tak zavalitá a kulaťoučká a s tak zdrclým čumáčkem, jak má být, ale buldoček to skutečně je. Nevěřící Tomášové a všech 78 nesprávně hlasujících v mé pátrací anketě nechť se sami přesvědčí na přiložené fotografii.

Nakonec se musím sama sobě smát. Kdybych popisce uvěřila hned, nemusela jsem otravovat desítky lidí a trávit hodiny u internetu. Stejně tak, kdybych paní fotografku našla na internetu rovnou, mohl být problém vyřešen v rámci dvou emailů a nic jsem nemusela složitě organizovat.

Já si ale celou tou svou monstrancí dokázala, jaký jsem blázen do sbírání a hlavně do mých milovaných buldočků. Protože kdyby na oné pohlednici byl například americký pitbulteriér a já váhala mezi ním a americkým stafordšírským teriérem (což je ta samá situace v bledě modrém jako u francouzského buldočka a bostonského teriéra), ani by mě nehlo pátrat po tom, co je ten pes zač. Prostě bych ho vrzla k plemeni, které by se mi zdálo pravděpodobnější a "Schluss damit", jak říkával můj pan němčinář na gymnáziu.

Takže ponaučení z toho všeho? Vlastně žádné. Protože u toho, na čem člověku opravdu záleží, bude vždy platit ono okřídlené "důvěřuj, ale prověřuj". A já mám díky tomu o jednoho frantíka ve sbírce víc.

Zdravím ostatní zuřivé sběratele
Jitka Mikešová