Není bleší jako bleší
Když jsem před desíti měsíci odjížděla na rok na zkušenou do USA, cítila jsem vedle opojných vůní dálek neméně opojné sběratelské očekávání. Byť poučena z vlastní sbírky i pesimistickými poznámkami ostatních sběratelek, že v Americe se to zrovna psími pohledy nehemží, byla jsem rozhodnuta získat alespoň pár nových kousků stůj co stůj.
Sestavila jsem svůj osvědčený český postupový plán: papírnictví, knihkupectví, antikvariáty, blešáky, internetové aukce, ostatní sběratelé. Asi po prvním měsíci jsem vzdala bitvu na prvních třech frontách. Slovo „papírnictví“ sice ještě v anglickém slovníku existuje, ovšem v praxi dnes již nikdo neví, co to vlastně je. Všechny ty krásné voňavé obchůdky s papírnickým zbožím Američané postupem času nahradili nákupy v hypermarketech. V knihkupectvích sice psí pohledy měli, ale byly to naprosto ty samé holandské, co se dají koupit i u nás. Takže nic nového. Antikvariátů jsem našla jen pár a všude to dopadlo stejně. Po vyslovení magického „dogpostcards“ se na mě páni prodavači jen usmívali a kroutili hlavou, maximálně mě odkázali k poloprázdné krabičce s fotografiemi a pár ubohými americkými místopisy. Časem jsem si všimla, že pohlednice celkově nejsou ve Spojených státech zdaleka takový fenomén jako v Evropě.
Postoupila jsem tedy k bodu čs. 4 – bleší trhy. Vygooglovala jsem co, kdy, kde a jak ... a málem jsem omdlela! V květnu se na Flea Market v San Jose bude konat největší bleší trh v USA! Tisíce prodejců, desetitisíce prodávaného zboží! A nejlepší věc na tom všem: San Jose mám přímo za rohem! Vzrušením jsem skoro ani nespala. Tisíce prodejců, to bude blešák, na který budu vzpomínat celý život! Naverbovala jsem ještě další dvě kamarádky a příslušnou sobotu v 7:30 ráno jsme vyrazily. Každá se stodolarovkou v kapse na všechny ty poklady, co tam na nás již čekají. Na místo konání jsme dorazily v 8:30 a přesně v 8:45 jsme ho opustily. Zhrzené, naštvané, s pocitem komunikačního zneužití americkou společností. Onen bleší trh totiž neměl s našimi krásnými vetešnickými společný ani onen příslovečný chlup z blechy. Bylo to prachsprosté obrovské vietnamské tržiště s čínskými příšernostmi, jen s tím rozdílem, že tady tomu vládli Mexičané. „Hlídejte si peněženky a na nic nesahejte, ať ještě nechytnete salmonelu,“ instruovala jsem kamarádky a velela k ústupu. Pravda, na tento bleší trh budu vskutku vzpomínat až do konce svých dní.
Touto zkušeností jsem byla s americkými blešáky jednou provždy hotová. Nikdo mi nebyl schopen říct, jak tady tedy zovou ty moje bleší trhy, na sběratele jsem rovněž nikde nenarazila, takže mi zbývalo vyzkoušet už jen internetové aukce. Ty se mi na několik dalších měsíců staly zdrojem sběratelské štěstěny. Podařilo se mi vydražit pár úžasných starých pohledů s plemeny, o kterých se mi ani nesnilo. Zdálo by se, že mohu relativně spokojeně zazvonit na zvonec a učinit pátrání po pohledech konec. Ta pravá třešnička na dortu však na mě teprve čekala.
To jsem tak opět zakoupila na internetu jednu pohlednici. Ovšem místo nudného vyúčtování mi přišla zcela adrenalinová zpráva – že druhý srpnový víkend bude milý prodejce na Vintage Paper Fair v San Franciscu, tak ať mám v té době v komunikaci s ním strpení. Heuréka! Málem jsem omdlela ... znovu... ovšem tentokrát už oprávněně. Toto je skutečný blešák!
Onen předposlední víkend jsem byla viděna, jak uháním automobilem na předměstí do Daly City, odsud příměstským vlakem do centra San Francisca a pak dále metrem ke Golden Gate Parku. A tady, ve Flower Hall, na mě čekal můj svět. Ani se nedá popsat, s jakou radostí jsem obhlížela to hemžení sběratelského národa. A je úplně jedno, jestli v Americe nebo v Česku, tihle pábitelé jsou všude stejní. Byli zde prodejci višňoření i prodejci v sakách se zaplátovanými lokty a umaštěnými brýlemi. Byli zde prodejci s pečlivě setříděnými artikly i prodejci s hala bala naházeným zbožím, co zrovna dům dal. Byli zde sběratelé bohatí i s pár dolary, všichni se však se stejnou trpělivostí prohrabávali krabicí za krabicí, zuřivě diskutovali i soustředěně mlčeli, smlouvali o ceny, aby se posléze více či méně vítězoslavně přesunuli o stolek dál. Prodávaly se pohlednice, knihy, plakáty, časopisy.
Vrhla jsem se do davu. Mé nadšení a nemalý díl mého angličtinářského sebevědomí byly však záhy notně ubity, když po vyslovení relativně jednoduché otázky: „Do you have postcards with dogs?“ se mě jeden prodejce za druhým nechápavě ptal: „Dogs or ducks?“ To jsem pak zase nechápala já, jaké kačeny, probůh? Nakonec však, upamatujíce se známého: „Otevři víc hubu, vole!“ ze Svěrákovského Tmavomodrého světa, jsem svou krátkou britskou formuli změnila v americké: „Do you have postcards with do-o-ogs?“ a byli jsme doma.
Když jsem poté za dvě hodiny odcházela, odnášela jsem si v baťůžku několik krásných psích pohlednic a v srdci hřejivý pocit, že teď, teď už opravdu můžu jet domů.
Zdravím ostatní zuřivé sběratele
Jitka Mikešová
