O sbírání pohlednic po městě
Ne, v titulku není chyba. Před časem tu kolega Vávra popisoval, jak sbírá houby, chodě s košíkem v ruce po šumavských lesích. Pokud se pohybujete po městě, můžete si občas nasbírat i pohlednice. Jako zdroj přírůstků do sbírky je ovšem tato metoda velice nejistá - na rozdíl od té houbařské pro "pouliční" sběratele pohlednic žádná sezóna neexistuje. Přesto se někdy může i jim urodit.
Je odpoledne, první lednová neděle před pěti roky. Zítra musíme poprvé po svátcích do práce a venku je nevlídno: teplota těsně nad nulou, sychravo, bláto, padá mlha - psa byste ven nevyhnali. Jenže pes, který bydlí v paneláku, občas ven musí, a tak spolu vyrážíme na obvyklou nedělní odpolední vycházku. Do polí to v tomto počasí s pudlem moc dobře nejde, vypravili jsme tedy na druhý konec města.
Po zpáteční cestě jsem nedaleko nádraží uviděl na trávě u cesty rozházené jakési kartičky důvěrně známého formátu. Většinou to byly fotografie nějakých dětí, ale mezi nimi i pár pohlednic. Nemohly tam ležet dlouho - byly sice mírně navlhlé, ale poštovní známky na nich držely, a dokonce ani inkoust se ještě nezačal rozpíjet. Sesbíral jsem je - bylo jich asi půl tuctu a pocházely ze začátku 60. let. Adresátem první z nich byl člověk, jehož jméno - ne zcela česky znějící - mi bylo povědomé. Po prohlídce druhé pohlednice, která stejnému adresátovi došla do práce, se mi rozsvítilo: v té době jsem navštěvoval základní školu a on byl ředitelem dětského domova ve stejné čtvrti.
Našly se tu i tři kousky ze zahraničí, ale největší překvapení mě ale čekalo na další pohlednici, adresované přímo dětskému domovu. Je na ní černobílá fotografie Hraničního zámečku v Lednici. Potěšilo mě už to, že odesilatel nevybral obligátní snímek lednického zámku, jakých mám ve sbírce desítky, ale tenhle méně známý motiv. Pak jsem se podíval na druhou stranU. Známka - tehdy nejběžnější 30h Pernštejn, nepříliš dobře čitelné razítko z lednické pošty, obvyklý pozdrav zaměstnancům domova i dětem ze zájezdu - ale tenhle podpis přece znám! Ano, tehdejší moje paní (tehdy nám bylo říkat soudružka) třídní učitelka ze 4.B. A hned pod ní podpis ještě známější: moje maminka, která učila na stejné škole pro změnu 1.B. Pak ještě jedna učitelka a dvě pracovnice dětského domova. Zřejmě tedy šlo o zájezd odborové organizace, která byla společná pro školu i domov.
Kdybych věřil na Osud, asi bych v tom spatřoval nějaké znamení: na ulici poměrně vzdálené jak od obou adres, na které byly odeslány, tak od mého bydliště, se povalují nějaké pohlednice. A z více než sta tisíc lidí, kteří žijí v našem městě, je najdu právě já - syn jedné a tehdejší žák jiné z odesilatelek. Po více než šestatřiceti letech!
Jak vidíte, pohlednice mohou mít zajímavý osud i poté, co byly doručeny adresátovi. Jenže většinou se o něm nic nedozvíme. Ostatně, až jednou někdo bude likvidovat sbírku, která zůstane po mně, tato historka už taky bude zapomenutá. Jistě si bude umět představit řadu méně bizarních cest, kterými se pohlednice dostala do mé sbírky - pokud ho to vůbec bude zajímat. Proto jsem se rozhodl podělit se s vámi o tenhle příběh. Přísahám, že jsem jej nijak nepřikrášlil; můžete se zeptat maminky.
Pak si řeknete - obyčejná pohlednice ze zájezdu!