Plzeňské lázně na Lochotíně

Datum vydání: 12. 4. 2010

Není jistě mnoho těch, kteří vědí, že Plzeň mohla být věhlasné lázeňské město přesahující proslulostí dokonce i hranice země české. Dnes to ale zní jako pohádka. A tak tedy poslouchejte jednu pohádku se špatným koncem ...

Žil - byl v Plzni v letech 1740 - 1794 lékař, který se jmenoval Bernard Říha. Svým pacientům kromě jiného ordinoval i pití minerálních vod. Jednoho dne přišel do jeho ordinace pacient, dlouho léčený bez úspěchů, a najednou byl, jako zázrakem, zcela zdráv. I vyprávěl panu doktorovi, jak jeho neduhům učinilo konec konzumování vody z jednoho pramene na Lochotíně (dnes část Plzně). Doktor Říha si nechal zázračnou vodu přinést, podrobil ji mnoha rozborům a ty jej přesvědčily o léčivosti lochotínské vody. A tak začal přemýšlet o založení lázní. Stačil však už jen těsně před smrtí vysadit kolem pramene 4 stromy jako upomínku, že "Lochotín chová veliký poklad v sobě. Nechať potomci na blízku těchto stromů hledají a onen poklad naleznou".

Málokdo si však vyložil Říhova slova správně. Většina se pokoušela vykopat zlato a jiné poklady a teprve až purkmistr Martin Kopecký ve 30. letech 19. století správně pochopil slova v závěti. A protože velmi miloval své rodné město, usilovně přemýšlel, na čem by bylo možné založit slávu města v době, kdy nebylo ještě potuchy o pivovaru ani Škodovce. I vzpomněl si na závěť doktora Říhy a právě v lázeňství spatřoval velkou šanci, jak z Plzně učinit světoznámé město, obdobné Karlovým Varům.

V roce 1832 založil Akciovou okrašlovací společnost pro vybudování lázní s velkým lázeňským parkem. A protože všichni už viděli bohaté utrácející hosty, získal mnoho akcionářů. Ze získaného kapitálu se zakoupily pozemky pro jádro budoucího parku, zahájila se výstavba lázeňských budov a již v roce 1834 byly lázně uvedeny do provozu.

Císařská dvorana a císařským sálem s okolní zástavbou přes ulici od ústředních lázeňských budov (dnes tudy vede široká silnice)

Postupně se prováděly rozsáhlé terénní a sadové úpravy dřívějších pastvin a kamenolomů na svahu Lochotína. Velmi náročná byla úprava koryta potoka pod dnešním Lochotínským pavilonkem. V postranních křídlech pavilonku bývalo pět kabinek s dřevěnými káděmi pro koupele, střední Síň přátelství sloužila k odpočinku a konverzaci hostů. Nedaleko stály další dvě stavby pro rašelinné koupele a přípravu jídel.

Přes potok byly postaveny tři můstky, horní pak sloužily k vyhlídce na vodopád.

Ústředním prvkem parku se stala romantická poustevna vtesaná do skály, kterou doplnil pamětní pískovcový sloup a drobný vodopád s vodní nádržkou vroubenou kapradinami. O něco později byl nad poustevnou vystavěn dřevěný altán - Chotkovo sedátko, z něhož se otvíral krásný pohled na Plzeň.

V západní části parku byl železný hudební pavilon. Na východní straně sahal park původně až k výšině u pozdější porcelánky, na níž byl postaven sloupkový gloriet císařovny Karoliny. Podle dobových zvyklostí byly v parku rozmístěny různé figury, jako např. Karkulka, vlk, poustevník nebo švarný cigán.

Nad samotným léčivým pramenem, který byl v později pojmenován Kopeckého pramen, byla postavena kamenná kolonáda v pseudoklasicistním stylu. Pramen byl podchycen a využíván pro pitné kůry, část pak byla převedena do lázeňské budovy, kde sloužil pro vanové koupele.

Dekorativně vedené vycházkové cesty lemovaly stromové aleje, které poskytovaly příjemný stín lázeňským hostům a současně umožňovaly průhledy parkem a dálkové pohledy na panorama Plzně. Nechyběly ani náročnější zahradní úpravy, letničkové záhony, trvalky, okrasné keře. Ty se nacházely zejména v blízkosti lázeňských budov.

Ačkoli se Kopecký usilovně snažil o propagaci lázní, původní předpoklady se nenaplnily a zájem o lochotínské lázně ze strany hostů se nezvyšoval a to i přes to, že z města jezdil na Lochotín každou půlhodinu dostavník. Tím upadl Akciový okrašlovací spolek do finanční tísně a plánované doplňkové aktivity, jako bylo divadlo, akademie nebo čítárny už nemohly být realizovány.

Bez hostů chyběly finance na údržbu parku a zvelebení jeho nehostinného okolí. Ke všemu se už od počátku objevovaly problémy s vydatností pramene. Proto byla vyhloubena hluboká studna a do původně léčivého pramene byly svedeny i okolní, nekvalitní prameny. Výsledkem byla silně železitá voda, jejíž barva i chuť se výrazně zhoršily a léčivý účinek se vytratil úplně.

Finanční potíže vyvrcholily v r. 1849, kdy byl akciový spolek donucen areál prodat Měšťanskému pivovaru založenému 7 let předtím. Pivovar postupně lochotínské sady rozšířil z původních 5 ha až na 71,2 ha a pečlivě je spravoval až do doby znárodnění v r. 1945. V místě pod Lochotínským pavilonkem byla r. 1884 odhalena busta Martina Kopeckého, kterou olemovala ozdobná mříž, později pak květinový záhon. Dřevěné lávky přes kamenné koryto nahradily železné mostky. K dosavadním lázeňským budovám byl přistaven tzv. Císařský sál, určen pro koncerty a taneční zábavu. Roku 1892 byl naproti Lochotínskému pavilonku vystavěn nádherný tropický skleník, a vzniklo tak uzavřené intimní nádvoříčko s mlatovým povrchem, vodním bazénkem a bohatou květinovou výsadbou v podobě ornamentálních letničkových záhonů.

A čas šel dál a byl stále nemilosrdnější ... Po znárodnění Měšťanského pivovaru v letech 1945-47 přešel park do správy města. Lázeňské budovy byly užívány pro různé účely, zejména pro městský Dům pionýrů a Park kultury a oddechu, bývaly tu vánoční nadílky, májové oslavy, společenské dny pro důchodce. Postupem času se ze vzdušného parku stal neudržovaný les.

V letech 1960-64 utržil park nelítostnou ránu v podobě monumentálního amfiteátru, který sem vůbec nezapadl a zcela zničil původní koncepční záměr. Co naplat, že je to největší přírodní amfiteátr ve střední Evropě, který pojme 20.000 diváků, když i on je dnes v totálně zanedbaném stavu.

Další ranou bylo pak vybudování široké Karlovarské třídy v r. 1979, kvůli které - s výjimkou Lochotínského pavilonku - byly zbourány všechny lázeňské budovy. Zanikla i vyhlídková terasa, byl zasypán úsek vodoteče s horními dvěma mostky a vodopádem, zmizela fontána mezi lázněmi a skleníkem ...

A tak dnes na tehdejší slávu vzpomene málokdo. Lochotínský park slouží v dnešní době především jako cesta z tramvajové zastávky do ZOO, na Vinice, ale jako cíl nedělní procházky si ho zvolí málokdo. Město má sice zpracovanou studii obnovy, ale chybí tolik potřebné finance a z krásného parku zbyly jen pohlednice a zamáčknutá slza v oku ...