Rozhovor s vydavatelem a nakladatelem Romanem Karpašem

Není nutné dlouze představovat Romana Karpaše sběratelům pohlednic. Stačí jenom zmínit edici Album starých pohlednic nebo oblíbenou knihu POHLEDNICE - historie lístků, které zmenšily svět.

Ve stručnosti přece jenom něco čtenářům řekněte ze svého života.

Narodil jsem se v roce 1951 v Liberci, kde žiji dosud. Vystudoval jsem Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor matematika-výtvarná výchova. Učil jsem ale jen krátce, brzy převládly výtvarné aktivity. Vedl jsem Malou výstavní síň a na konci osmdesátých let jsem se stal výtvarným a technickým redaktorem Severočeského nakladatelství. U knih, ale už na volné noze, jsem zůstal i poté, co v roce 1990 zaniklo. Nakonec jsem si založil i své Nakladatelství RK specializované na regionální literaturu.

Můžete čtenářům předložit menší seznam všech knih o pohlednicích, na kterých jste se autorsky podílel?

To by bylo dlouhé a hlavně nudné. Tak jen to nejzajímavější. V roce 1996 jsem sestavil a částečně i napsal téměř sedmisetstránkovou Knihu o Liberci, kde byly pohlednice hlavním zdrojem obrazového materiálu. Pocházely hlavně ze sbírek Severočeského muzea v Liberci, které tehdy spravovala moje žena. Uvědomil jsem si, jak obrovský potenciál v sobě ty stoleté lístky mají. Pak přišla návštěvnicky veleúspěšná výstava starých pohlednic Liberce v Malé výstavní síni a několik přátel se dohodlo, že by nebylo špatné výstavu, která by se zase rozprskla mezi sběratele "fixovat" knižním vydáním. Tak vznikla publikace Kouzlo starých pohlednic Liberecka, kde jsem poprvé zkompiloval dosavadní znalosti o vývoji pohlednic a přidal i své informace o jejich tisku. Kniha měla úspěch a stala se podnětem k založení nakladatelství, jehož vydavatelskou osou se stala edice Album starých pohlednic. Zatím vyšlo 19 svazků pokrývajících značnou část republiky. Společníci se mezitím rozešli, ale řada pokračuje dál, v příštím roce by měly vyjít Krušné hory - západní část. Ve výhledu jsou i další oblasti.
Díky této edici, kterou jsem hlavně zpočátku redakčně připravoval a graficky upravoval, mi prošly rukama desetitisíce pohlednic ze všech koutů republiky a já si brzy uvědomil, že jsem jeden z mála, který tak získal nezanedbatelnou zkušenost nejen s určitým regionem, ale jaksi povšechně. Dokonce jsem chtěl začít zkoumat určitá specifika jednotlivých krajů, jenže právě při tom se ukázalo, jak ošidné mohou být některé "koncepce výzkumu". K mému překvapení jsem zjistil, že různé módy proběhly během roku nebo dvou celou monarchii. Co se někde ukázalo jako úspěšné, okamžitě přebírali vydavatelé v sousedním regionu a novinka se tak šířila dál doslova rychlostí blesku. Jednou z prvních takových módních vln se stala manýra tzv. měsíčního svitu. Během let 1897-99 prošla Čechami a už nikdy se nevrátila. Neexistuje snad významnější místo, které by svou pohlednici v tomto stylu nemělo. Uběhlo jen několik let a celým krajem se prohnala móda motýlů, školních tabulí, čtyřlístků a jiných úspěšných nápadů. Srovnání sbírkového materiálu z různých míst republiky ukazuje, že hlavní vlna trvala obvykle jen o málo déle než jeden rok, reminiscence ale doznívaly zejména v malých městech a na venkově ještě dlouho. Trochu jiná byla situace u tzv. budoucností. I v tomto případě se nápad bezostyšně kradl a předával dál. Něco jako autorské právo v této branži nikdo nectil. V tomto případě se však jednalo o trochu složitější podklady a na některých místech se našli lidé, kteří vzali věc do svých rukou a místo napodobenin vyrobili vlastní kreace. Protože nápad měl úspěch (jinak by se tak lavinovitě nešířil), zpracoval autor často i sousední regiony. Tahle móda vydržela přes deset let a krásně ji zpracoval Jiří Polák v knize vydané nakladatelstvím Oftis.


Pohlednice Ještědu z roku 1886.


Tatáž veranda horské chaty prošlá poštou v roce 1889.

Je jasné, že popisované styly, dá-li se to tak nazvat, neprolétly jen habsburskou monarchií, ale celou Evropou. Přicházely k nám obvykle přes Německo, ale jejich původ býval ještě více na západě, v těch "nejpohlednicovějších" zemích, jakými byla Francie a Anglie. A tady jsem narazil. Myslel jsem si, že najdu zpracovanou historii pohlednic v západní Evropě, ale žádná komplexní literatura buď neexistuje, nebo je nedostupná, nebo jsem se o ní prostě nedověděl. Ve vyhlášeném hamburském muzeu v Altoně běžný návštěvník o pohlednicích také moc nezjistí. Asi by bylo třeba kontaktovat přímo odborné pracovníky, to však naráží na různé problémy. I tak se mi podařilo alespoň částečně rozklíčovat některé směry a místa odkud se šířily různé novinky. K celkovému přehledu ale ještě mnoho chybí, a tak se mohu třeba mýlit. Uvedu jeden konkrétní případ. Na počátku třicátých let u nás už byly fotopohledy vnímány jako standard natolik, že se této poptávce začaly přizpůsobovat i firmy pracující se světlotiskem, který paradoxně právě tehdy dosáhl nejvyšší kvality a světlotiskové pohlednice by bývaly patřily k tomu nejlepšímu na trhu. Ale móda je móda, zákazníci chtěli lesklé fotografie. Proto začali výrobci své světlotisky opatřovat lesklým povrchovým lakem, takže jejich produkty byly k nerozeznání od fotopohlednic. Díky nezištné spolupráci s panem Hudičákem, který spravuje nedávno objevenou pozůstalost krumlovského fotografa a předního vydavatele pohlednic Josefa Seidela, se mi podařilo v archivu vystopovat, že s touto technikou přišla roku 1931 pravděpodobně jako první firma Ansichtspostkarten-Fabrik Gebrüder Schmidt v západoněmeckém Lübecku. Zajímavé je, že ještě v tom samém roce měl novinkám otevřený Seidel hned několik nabídek na provedení tohoto druhu zakázky, a to dokonce i od firem se zastoupením v Československu. Tak rychle se šířily nové trendy.


Jedna ze tří pohlednic vydaná Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory v roce 1890. Jednobarevná litografie je zajímavá tím, že přináší obrázek radnice, která tehdy ještě nestála. Srovnání se skutečností by prozradilo, že se jedná o původní, později pozměněný návrh. Ani v panoramatu města ještě radniční věže nenajdeme.

Toto a mnoho jiných zjištění mne vedlo k tomu se systematicky zabývat shromažďováním informací z historie a vývoje pohlednic, které jsem pak vtělil do dle mého názoru nejdůležitější knihy, kterou jsem zatím vydal - Pohlednice, historie lístků, které zmenšily svět.

Jak dlouho jste pracoval na této rozsáhlé a populární knize a co všechno obnášelo, než se ji podařilo vydat?

Materiál jsem shromažďoval sedm let. Bylo to pole neorané, žádný vzor neexistoval. Výjimkou byly pouze brožury pražského sběratele Ladislava Kurky Sbíráme pohlednice. Pan Kurka byl pravděpodobně první, kdo u nás nástin vývoje publikoval. Mezitím jsem ale už měl dostatek zkušeností, abych mohl tuto problematiku podat daleko zevrubněji. Také mne přitahovala myšlenka položit pevnější základy sběratelskému oboru filokartie. Jako grafik a také technický redaktor docházející pravidelně do tiskáren jsem měl podrobné znalosti o tiskových technikách, které jsem si studiem ještě prohloubil. I tak pro mne zůstaly některé finesy dávných tiskařů tajemstvím. Zbývalo nastudovat dějiny poštovnictví, kurtoazie, fotografie, filatelie, výroby papíru i obecných dějin, excerpovat desítky ročníků časopisu Filokartie a Sběratele... a pak už to šlo docela dobře.

Jistě jste se setkal s velkým množstvím sběratelů. Kdo na Vás udělal největší dojem a která sbírka pohlednic Vás nejvíce zaujala?

K půvabům sběratelství patří i to, že každá sbírka nese pečeť svého tvůrce a je tedy něčím odlišná a zvláštní. Mými nejbližšími a stálými spolupracovníky jsou opravdu výjimeční sběratelé Petr Kurtin z Jablonce nad Nisou a pak Egon a Jakub Wienerovi z Liberce. Spolupracuji i s desítkami dalších, doufám, že mi prominou, že je přímo nejmenuji. Svou vzpomínku bych ale chtěl věnovat manželům Scheybalovým, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Jejich hlavní zájem představovala etnografie, ale zejména díky sběratelským aktivitám Josefa Scheybala staršího (mj. ve třicátých letech vydavatele pohlednic) spravovali obrovskou sbírku starožitností všeho druhu, kterou dále rozšiřovali. Základ tvořily věci vytvořené z papíru, staré i několik století. Dodnes lituji, že se nepodařilo vydat plánovanou sérii knih, které by se jednotlivým druhům těchto památek věnovaly. Jak Josef V. Scheybal tak Jana Scheybalová byli nevyčerpatelnou studnicí vědomostí o kraji a jeho historii. Nejúžasnější ovšem bylo, že si své vědomosti nenechávali pro sebe a byli ochotni se o ně s vážným zájemcem podělit. A nejen to. Když jsem před nimi rozvíjel tehdy tak trochu ještě kacířskou teorii, že předchůdce pohlednic nelze hledat jen v korespondenčním lístku, jak se obvykle píše, ale stejně tak i ve vývoji obrazového sdělení a přání vůbec, snesli mi tolik historického materiálu na podporu této myšlenky, že jsem ho ani všechen nemohl v knize upotřebit. Jen díky nim jsem poodhalil roušku tzv. žebravých pohlednic, seznámil se s obrysy historie a umění siluety, nahlédl do problematiky živnostenského fotografování... Stále častěji si uvědomuji, jak moc mi chybí.

Jste pravidelným čtenářem Filokartie.cz? Fandíte tomuto vydavatelskému počinu a co byste nám navrhoval k zlepšení obsahu a samotných stránek?

Stránky jsou podle mého soudu dobré a je tak trochu zázrak, že se v dnešní "tržní" době našel někdo, kdo je ochoten se touto jistě velmi nelukrativní činností zabývat. Říká se, že rozhodující je u každého projektu třetí rok. Ten máte za sebou, podařilo se tedy to hlavní - vydržet. Doufám, že vydržíte i nadále a velmi vám fandím. Pokud bych měl vyslovit nějaké přání, tak snad jedině to, aby se na serveru objevovaly častěji nové příspěvky. Jenže to je problém, se kterým zápasí i brněnská Filokartie, o pražském KSK nemluvě. Zkrátka nejsou lidé, kteří by psali, někteří si možná netroufají. Chtěl bych proto tímto prostřednictvím vyzvat i ty sběratele, kteří se dosud neosmělili, aby se ničeho neobávali. Sám jsem rekonstruoval historii pohlednic na základě stovek drobných sdělení, která snad ani jejich původci nepovažovali za důležitá. Opak je pravdou. Bádání v oblasti filokartie je stále na začátku a každá seriózní informace i drobnost má svůj smysl.

Co říkáte na dlouho diskutovaný projekt v rámci filokartie.cz databáze pohlednic a galerie pohlednic?

Nemám k ruce bohužel přesnější čísla, ale počet pohlednic vydaných na našem území od roku 1885, který považujeme za rok vzniku skutečných pohlednic, se odhadem blíží půlmiliardě. Úplný katalog tedy není reálný, musíme se spokojit s výběrovým. Na takto zúženém poli je pak každá iniciativa cenná. Obdivoval jsem např. důslednost s jakou byl průběžně ve Filokartii vydáván soupis číslovaných orbisovských pohlednic. Jediné, co mi tam chybělo, bylo vročení. Sám si buduji a doplňuji databázi nejhlavnějších vydavatelů a jakoukoliv novou informaci jen vítám. I tato snaha je samozřejmě bezbřehá, ale jedná se přece jen o nižší číselné řády. Vyzval jsem ke spolupráci několik sběratelů, ale jen s velmi hubeným výsledkem. I to něco naznačuje.

Které internetové stránky o pohlednicích z ČR i ze světa byste čtenářům doporučil?

Filokartii.cz. Neznám lepší. Většina ostatních se věnuje pouze komerčním aktivitám, zejména prodeji, nebo je velmi úzce specializovaná.

Představil byste našim čtenářům nějakou zajímavou pohlednici, na kterou jste během bádání narazil?

Každá pohlednice je svým způsobem zajímavá. To není nijak nadnesené. Když jsem si z jedné pražské burzy odnášel docela slušný štůsek pohlednic, za které jsem dohromady dal asi tři stovky, byly pro mne a pro přípravu knihy stejně tak důležité jako unikát za 4 000, na který jsem neměl a který jsem si nesměl ani ofotografovat. Mnoho věcí získává svou hodnotu teprve zařazením do souvislostí. Ale budu konkrétní. Jedná se údajně o nejstarší pohlednici z Liberecka. Upozornil mne na ni sběratel Zdeněk Parma, který se mj. soustřeďuje na obrázky Ještědu. Jak známo, pohlednice se nezrodila ve městech, ale na horách, které pro Liberecko zosobňoval právě Ještěd. Nejstarší známá má poštovní razítko s rokem 1889, ale tahle je ještě o tři roky starší. Objevila se na jedné vídeňské burze, samozřejmě za nemalý peníz. Je to zároveň i nejstarší fotopohlednice, kterou jsem viděl. Obrázek je totiž nalepená fotografie Josefa Hoffmanna zachycující novou verandu horské chaty i s tesaři, kteří ji dostavěli v roce 1885. Potud by bylo vše v pořádku. Jenže písmo, které zasahuje pod nalepený obrázek vyvolává určité pochybnosti, zda se nejedná o dodatečně přilepenou fotografii, neřku-li přímo padělek. Pochybnosti byly značné, cesta do Vídně daleká, a tak tento lístek zase zmizel v některé soukromé sbírce a pod Ještěd se nevrátil.

Jistě víte, že některé pohlednice píšou i zajímavé příběhy, nemáte pro čtenáře něco takového?

Zatím nic nepřekonalo pohlednici s hrobem z první světové války a s neumělým textem příbuzného, který jel vyzvednout ostatky. Vedle toho vše bledne. Je reprodukována na straně 67 knihy o pohlednicích. Jinak snad mohu už dopředu avizovat připravovanou knihu již zmíněného Egona Wienera, který začal sepisovat povídky o svých pohlednicích i o jejich příbězích a lidech, kteří je psali. Některé příběhy jsou opravdu velmi zajímavé.

Co nového ve vydavatelství připravujete?

Letos na podzim jsem vydal menší dvoujazyčnou knížku Staré pohlednice - Liberec. Doufal jsem, že by to mohla být první vlaštovka nové řady. Snad ano. Za několik dnů jedu na Frýdlantsko za dvěma zapálenými sběrateli, kteří by mohli dát dohromady další svazek.

Na závěr rozhovoru bych Vás poprosil o několik slov pro naše čtenáře.

Už to bylo jednou řečeno: čtěte, ale také pište, nebo aspoň komentujte. Vždy jsem se děsil komentářů k běžným novinářským zprávám na internetu, které dávaly až příliš často průchod těm nejnižším lidským pudům. S něčím takovým jsem se na stránkách Filokartie.cz naštěstí ani náznakem nesetkal. Komentáře byly někdy i kritické, ale vždy věcné a slušně vedené. Zdá se, že jsme mezi sběrateli opravdu v dobré společnosti. To by snad mohlo některé potenciální přispěvatele zbavit ostychu.

Děkuji za rozhovor a těším se na další Vaše vydavatelské aktivity.



Autor: Zdeněk Jindra | 2. 12. 2008

Komentáře

Díky za zajímavý rozhovor

poděkování

dotaz

zájem o navázání kontaktu

RE: zájem o navázání kontaktu

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2018 Filokartie.cz
ISSN 1214-4231
TOPlist