Ačkoliv nejsem žádným věhlasným sběratelem pohlednic, úvaha nad "trvanlivostí" mé sbírky mne přivedla na myšlenku zjistit, zda i dobře uložené pohlednice stárnou a podléhají degradačním procesům.

Krátký exkurz do domácích i zahraničních zdrojů však přinesl tak nemilé překvapení, že jsem se rozhodl podělit se o něj i s čtenáři tohoto serveru.

Plísně a bakterie

Zejména v důsledku uložení v nevhodných podmínkách s vysokou vlhkostí dochází k napadání papíru bakteriemi a plísněmi. Nejčastěji užívaným desinfekčním prostředkem při napadení jsou alkoholy. Důležitá je zásada dostatečné koncentrace a doby působení dezinfekce, jinak dochází k vypěstování odolných kmenů mikroorganismů.

Zcela nejdůležitější je však prevence, kterou je uchování pohlednic v prostředí s nižší teplotou a vlhkostí. Jakousi indiferenční křivku teploty a vlhkosti optimální pro růst plísní ilustruje zobrazený graf. S ohledem na omezení výskytu mikroorganismů, bychom se tedy měli pohybovat pod tučnou křivkou. O optimálních teplotách a relativní vlhkosti bude řeč ještě dále.

UV záření

Muzea obecně stanovují pro historické materiály z konce 19. století přijatelnou úroveň UV záření na hodnotě 0,375 µw/cm2 (mikrowatů na cm2).

Zde je třeba si uvědomit, že typické domácí osvětlení produkuje 6 µw/cm2 a přímé sluneční světlo dokonce 6 000 µw/cm2. Jediná hodina, kterou pohlednice stráví na sluníčku je tedy ekvivalentem více než 4 let strávených v osvětlené muzejní expozici při desetihodinové otvírací době.

Viditelné světlo

Pro starší tisky, zejména s užitím různých červených inkoustů se uvádí hodnota 3.6 megaluxu jako kumulovaná hodnota ozáření, po níž dochází ke změnám odstínů barev, blednutí atd.

Pro muzejní osvětlení 50 luxů to znamená 72 000 hodin expozice (20 let při 10-ti hodinové otvírací době). Při "domácí" 100 watové žárovce je to 36 000 hodin expozice a nejdrastičtější je přímé sluneční světlo, které 3,6 megaluxu dodá během 36 hodin. I nepřímé sluneční světlo však nese 10 000 luxů, což znamená 360 hodin expozice do trvalého poškození barev.

Znečištěné ovzduší

Stoupající obsah oxidů síry, dusíků, ozónu, popílku a dalších škodlivých látek v ovzduší se významně podílí na urychlení degradace papíru. Spolu se vzdušnou vlhkostí totiž zvyšují kyselost papíru, která je příčinou tzv. kyselé hydrolýzy. Zajímavé údaje přinesla práce Dr. Ing. Michala Ďuroviče na téma odkyselování knihovních sbírek v roce 1997. Uvádí, že ve vybraných knihovnách v USA byl stanoven tzv. "poločas života knihy" /tj. doba poklesu mechanických vlastností na polovinu/, přičemž se jednoznačně potvrdilo, že životnost knih je závislá na umístění knihovny, respektive na míře znečištění prostředí, ve které se knihovna nachází. To nejlépe dokumentují následující údaje:

  • Lawrence University - 17,6 let
  • Newberry Library - 16,8 let
  • New York Public Library - 12,8 let

Kyselá hydrolýza

Pravděpodobně největší strašák papírových archiválií. Všem výše zmíněným jevům je možné předcházet, chemická reakce zvaná kyselá hydrolýza je však dána samou podstatou výroby papíru.

Surovinou pro výrobu ručního papíru před 19. stoletím byly zejména lněné, konopné a bavlněné směsi. Tento druh papíru vydrží i stovky let bez výraznějších projevů stárnutí. Průmyslová, hromadná výroba však začala využívat další suroviny, jako slámu či dřevní hmotu. Při procesu výroby se přidával i síran hlinitý. To mělo za následek zhoršení vlastností papíru - lámavost, žloutnutí, ale především zvýšení kyselosti papíru. Kyselost podněcuje jev zvaný kyselá hydrolýza - jedná se o hydrolytický rozklad celulozových vláken papíru, katalyzovaný přítomnými kyselinami. Projevuje se křehnutím papíru a jeho zvýšenou lámavostí.

Rozklad papíru v důsledku kyselé hydrolýzy lze zastavit inaktivací volných kyselin přítomných v papíru jejich neutralizací (tzv. odkyselení). Neutralizace degradaci papíru nezastaví zcela, ale zásadním způsobem ji omezí. Do papíru se současně zavede tzv. alkalická rezerva ve formě uhličitanu vápenatého a hořečnatého, které zde vytvářejí zásobu pro postupnou neutralizaci vznikajících kyselin v papíru v důsledku přirozeného stárnutí a absorpce vzdušných oxidů síry a dusíku. Tímto způsobem jsou vlákna papíru chráněna před dalším poškozením po dlouhá desetiletí až staletí, nežli se alkalická rezerva vyčerpá. Neutralizace se provádí v restaurátorských laboratořích archívů a knihoven. Obvykle se doba vyčerpání alkalické rezervy uvádí v horizontu 80-ti let.

Některé zdroje uvádí, že světová muzea uchovávají archiválie v zásaditém papíře, který stálým kontaktem s dokumentem reguluje jeho kyselost. Zda je však tento zásaditý papír k dostání i u nás mi není známo.

Další graf znázorňuje úroveň teploty a relativní vlhkosti, která je vhodná pro uchovávání papírových dokumentů. Kombinace které jsou pod fialovou křivkou jsou z vhodné z hlediska zpomalení kyselé hydrolýzy.

Některá pracoviště doporučují jako optimální kombinaci teploty 20C a relativní vlhkosti 35 - 50%. Příliš nízká vlhkost, je-li jí vůbec možné v domácích podmínkách dosáhnout zvyšuje křehkost a lámavost papíru.

Závěrem

Na téma degradace pohlednic by bylo možné napsat obsažnou práci. Zdaleka jsem nezmínil všechny nepřátele našich sbírek. Napadá je hmyz, jež si pochutnává na celulóze a dřevěných vláknech obsažených v papíru. Jsou to také mechanické nečistoty jako prach tvořený sazemi ze spalování fosilních paliv, mastnota a jemné částečky kovů - to vše způsobuje žloutnutí či nepěkné fleky.

Některé internetové zdroje radí používat bavlněné rukavice při nakládání s pohlednicemi, protože pot a mastnota z rukou rovněž akcelerují proces stárnutí.

A ještě jeden poznatek. Výzkumem bylo zjištěno, že plastové obaly na pohlednice tím, že neumožňují papíru dýchat a hromadí produkty vzniklé jeho rozpadem a rozpadem obalu samotného, tento proces dále urychlují.

Literatura: