Nabídka a poptávka
Sběratelství má spoustu úskalí a problémů, ale překonávat je, to je vlastně takový základ úspěchu. Poslední dobou, tedy řádově tak dva tři roky, mám dojem, že si ty problémy sběratelé přidělávají sami. Nebo bych měl spíš napsat "sběratelé". Možná trošku zmatený úvod, ale pokusím se vysvětlit, co mám na mysli.
Že se sběratelství mění v poměrně tvrdý obchod, ze kterého v té nejširší formě prakticky vymizel pojem "výměna", to je dáno asi dobou, kdy vstřícnost s kolegy jde stranou. Je pravda, že na burzy tohle nejspíš nepatří, tak se tímhle problémem budu zabývat jindy, ale za normálních okolností bych rozuměl tomu, že pokud chce být někdo obchodníkem, bude se tak chovat. Problém je ale v tom, že se jednotlivé obory sbírání pohlednic zdaleka nemohou stavět na stejnou úroveň. A já se celkem zvědavě ptám proč. Proč jsou některé obory degradovány okřídlenou větou: "To je mrtvý..." nebo posměšným úšklebkem, jak někdo může takové plívy sbírat. Asi by se hodil konkrétní příklad - na jednotlivých stolcích na pohlednicové burze najdete nepřeberné množství pohledů různých měst, ale běda, jak se zeptáte třeba na velice zdařilou sérii pohledů hokejistů z roku 1972, mimochodem pro náš národ určitě zajímavou, protože jsme po více než dvaceti letech opět dobyli titul mistra světa. Když se vůbec ptám na sport, ale to samé platí o fauně, technice a podobně, většinou je mi odpovědí pohled patřící do kategorie laskavého psychiatra, který se ptá, jestli jsem se nezbláznil. Pokud nejsou k mání, v pořádku, ale rozhodně nevím, proč většinou je odmítnutí ve stylu: "Toho doma mám, ale vůbec to sem neberu".
To mě přivedlo na myšlenku. Při poslední burze ti, co si zaplatili stůl, nespokojeně kvitovali, že se jim cestovat z větší dálky nevyplatí. Chápu, že jet třeba dvě stě kilometrů a prodat jeden pohled, to není zrovna nejekonomičtější, ale potom mi uniká, proč takový člověk nemá snahu udat toho co nejvíce. Spekulovat, že se najednou objeví skupina pohleduchtivých maniaků, kteří byli do té doby zavřeni v nějakém bunkru a po pěti letech je vypustili do ulic, je silně zcestná. Vůbec nějak nechápu ten smysl tohoto "obchodování" - za těch pár let už některé stoly znám a u většiny z nich vidím pořád stejné krabičky, hromádky či paklíky a ptám se sám sebe, zda dotyční věří, že najednou "vstanou noví sběratelé" a odněkud se vyrojí houf zájemců o dejme tomu Havlíčkobrodsko (bez snahy jakkoli zvýhodňovat zmíněnou oblast). A zase to doprovází taková představa - jak nějaký sběratel místopisu přichází s otázkou: "Máte místopisné pohledy?" a dozví se - to je nezajímavý obor. Prostě jsme si navykli, že pohledy, to se rovná města a vesnice. Bohužel spousta lidí také trpí v některých směrech i oprávněným pocitem, že ostatní žánry díky určitým vydavatelským zvrhlostem a upravováním pohledů do takřka cirkusácké podoby ztrácejí punc seriózního sběratelského materiálu. Podobné to může být i s názorem, že v době elektronických pošt, internetu a mobilů se sběratelství dostává do pozadí a není pro něj prostor. Tenhle nesmysl připustím ve chvíli, až se budeme sytit také díky internetu. Naopak, netové "velmoci" jsou v těchto oblastech - myslím sběratelských - daleko vyspělejší, takže spíš máme co dohánět.
Určitě je na vině ona "neviditelná ruka trhu". Pokud neexistují ekvivalentní nabídky, pak nelze čekat, že se stojaté vody pohnou. Je to paradox, že v době hluboké totality bylo pohledů opravdu přehršel a když se zadíváme na žánry, můžeme jen s otevřenými ústy civět, co všechno se tehdy vydávalo. Pominu-li místopisné pohlednice, byli to psi, kočky, technika, herci, zpěváci, sportovci a když se zastavím u posledně jmenovaných, dokonce jsme si mohli koupit pár kompletů pohlednic z oblasti F1, kterou náš socialistický tisk rozsápal na cucky coby typický produkt kapitalistického světa a pláštík na nekalé imperialistické kšefty. Stačí taková malá exkurze - podívejte se kamkoli ve světě, jak bohaté jsou žánry tam. Jenže náš trh je pořád takový ustrašený a sází na jistotu. A jak pak můžeme chtít, aby se sběratelství rozvíjelo? Obloukem se tak dostáváme na začátek - sbírá se jen to, co se úspěšně prodává. Jenže zakopaný pes je v tomhle případě v tom, že nikdo vůbec nezkouší, jak by se prodávalo něco jiného. To jsem tak trochu odbočil - některým vydavatelským zvěrstvům se budu věnovat jindy - ale ono to souvisí i s nabídkou na burzách, kde většina našich "burzovních makléřů" s přezíravým postojem Brouka Pytlíka (všude byl, všechno ví, všechno zná) je natolik v obraze, že ví co si kdo koupí a co ne. Blahosklonně rozhoduje, co je v kursu a posmívá se, když si někdo troufne chtít něco jiného než profláklá města. Jak jinak hodnotit rádobyvtipné repliky ve stylu - psy nemám, ale můžu zaštěkat, krasobruslení - to ještě existuje?... a podobně. A já mezitím marně sháním pár pohledů do své sbírky, v níž je několik bílých míst, o jejichž zaplnění se snažím několik let. A čím dál víc se mi zdá, že ona velká a pospolitá rodina sběratelů se rozpadá na partičky Černých jezdců, ochotných a připravených vždy hodit někomu pod nohy s gustem a škodolibým úsměvem tradiční poleno.
Komentáře
Nejsou žádné komentáře