Pár poznámek na okraj Karpašova velkého díla o historii pohlednic v českých zemích

Poznámka nultá, úvodní a nejdůležitější říká, že knížka to je mimořádná. Její opakované pročítání mě v posledních dnech neobyčejně těšilo a poněkud vyřadilo z běžného života. Prosím, aby autor přijal pár úvah a doplňků, které následují, jako důkaz toho, že jeho výzvy k dalšímu shromažďování údajů padly na úrodnou půdu.

Při čtení jsem vycházel z nedlouhé zkušenosti dobrovolného internetového muzejníka, který dává dohromady a průběžně zveřejňuje na internetu sbírku místopisných pohlednic z České Sibiře. Prakticky vzato to je část severního Táborska a jižního Benešovska, region bez velkých měst, složený z městeček, obcí, osad a samot, v devadesátých letech 19. století obecně pokládaný v zemském měřítku za zanedbaný, chudý a vlastně dosti beznadějný. Přesto se tu pohlednice objevily brzy. Nejstarší jednobarevná litografie městečka "Sedlec na dráze Františka Josefa", jakou jsem měl možnost vidět, prošla poštou v roce 1892 (vydal F. J. Synek), bohužel se mi ji zatím nepodařilo získat ani okopírovat. Kdybych přece jen uspěl, tak se nezapomenu pochlubit. Razítko je dobře čitelné a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o falzum, takže ji myslím mohu přihlásit do seznamu nejstarších známých pohlednic českých měst a obcí (z roku 1892 uvádí Roman Karpaš nejstarší místopisné pohlednice Brna, Českých Budějovic a Hradce Králové, což je pro Sedlec velice lichotivá společnost).

Druhá pýcha našeho kraje: Roman Karpaš píše o pozoruhodné sérii fotopohlednic z Olešnice u Tanvaldu z konce devadesátých let 19. století. Na str. 49 jednu reprodukuje a poznamenává, že nejstarší známý exemplář prošel poštou v září 1899. Podobné pohlednice v té době vycházely také ve Voticích: fotografie na tvrdém kartónu vysoké gramáže, některé bez nakladatelských údajů, jiné s podpisem "Fotograf J. Preis ve Voticích"; úpravou napodobují tehdy převládající uspořádání litografických a světlotiskových pohlednic, ať už jsou jednozáběrové, nebo mají více okének. Na fotopapír se špatně psalo inkoustem, který pomalu zasychal, takže část známých exemplářů má vzkaz odesilatele rozmazaný. Skoro všechny jsou vybledlé, některé takřka neviditelné. Dva nejstarší pohledy, které jsem z této votické série viděl, prošly poštou už v roce 1898 (náhledy zde a zde). Než se někde vynoří ještě starší, můžeme je tuším pokládat za nejstarší známé české fotopohledy.

Třetí drobnost se váže k otázce adresní strany pohlednic tištěných v Praze u Velíma. Roman Karpaš jednu přetiskl (str. 55) s poznámkou, že není snadné vysvětlit její podobu: předtištěné řádky pro vepsání adresy jsou totiž v levé části nezvykle otočeny o devadesát stupňů. Autor píše o "záhadném uspořádání" a nabízí jedno možné vysvětlení, totiž že "reprodukovaný lístek pochází z doby těsně po zavedení krátké adresy, kdy ještě nebylo všeobecně známo, jak má vypadat." Nabízím trochu jiný výklad, k němuž mě přivádějí další Velímovy pohlednice, které mám před sebou. Obě jsou vydavatelem datované. První vydal Velím vlastním nákladem v sérii "Hrady a zámky v Čechách" jako číslo 51 s obrázkem kaple na Malém Blaníku a sochy sv. Václava (viz náhled), vytištěno je na ní datum 1905. Patří k poměrně časným "krátkým adresám", rok vydání by mohl potvrzovat Karpašovu úvahu. Jenže je tu ta druhá, kterou vytiskl pro Františku Goldsteinovou z Borotína (náhled), má opět velímovskou adresní stranu a vytištěné datum - 1913 (můj exemplář prošel poštou v srpnu 1916). To už musel pražský vydavatel dávno vědět, jak krátké adresy obyčejně vypadají, takže se nabízí vysvětlení jiné: netypickým uspořádáním chtěl své pohlednice odlišit od ostatní produkce a dát jim punc zvláštnosti, což se mu očividně podařilo. Těžko říci, jak nápad vznikl a jak dlouho mu to pošta tolerovala. Žádnou mladší pohlednici s podobnou úpravou z jeho produkce jsem neviděl.

Drobnost čtvrtá, týkající se povšechně důvodů, proč lidé vlastně vydávali místopisné pohlednice. Možná jsem to v obsáhlé knížce přehlédl, ale nenašel jsem dostatečně zdůrazněnou neobchodní a neekonomickou stránku takového počínání, byť se o propagační roli pohlednic Roman Karpaš zmiňuje. V chudé České Sibiři vycházely krásné a draze vyrobené pohlednice zapadlých obcí, polosamot. U některých z nich pochybuji o tom, že by jejich vydavatelé přemýšleli přednostně o výnosu z prodeje či o bezprostřední návratnosti takovéto reklamy na jejich oblíbený kout světa. Takřka jako samostatný druh místopisných pohlednic bych měl chuť vyčlenit pohlednice-vizitky hospodářství, velkostatků. Vycházely tu v době, kdy většina místních lidí jen s obtížemi zápasila s psacími potřebami, o masové turistice nemohla být řeč a na vydání se přesto nijak nešetřilo, vyráběly se u nejlepších pražských tiskařů, kteří jsou pod nimi někdy podepsáni i jako vydavatelé (snad proto, že to vypadá lépe než nápis "vlastním nákladem"). Z dochovaných exemplářů se zdá, že v sídlech velkostatků mohly být celkem volně dispozici nejen pro majitele hospodářství a jeho rodinu, ale také pro vážené návštěvy i pro lepší zaměstnance. V rozpočtu většího podniku zřejmě nehrály náklady na výrobu žádnou roli a nemít parádní pohlednici s pěkným vyobrazením sídla by byla kolem roku 1900 ostuda i na České Sibiři (viz Nemyšl a Odlochovice).

Takto neuvažovaly zdaleka jen erbovní rodiny a majitelé někdejších panství. Každý sběratel jistě zná opakující se pohlednici, na níž před firmou vydavatele pózuje šéf s rodinou a případně i personálem - a nápadně často to jsou malé obchůdky v zapadlých vesničkách nebo "hospody na mýtince". Úvaha vydavatele-obchodníčka vypadala tuším takto: když se náklady náhodou nevrátí, aspoň si udělám radost. Mezi vydavateli pohlednic městečka Miličína před první světovou válkou najdeme Čeňka Kraupnera, jehož jméno je v kraji synonymem pro nezištnou práci: vůdčí duch okrašlovacího spolku, divadelních ochotníků, turista, sokol atp. atd. Pohlednice Miličína, které nechal po roce 1905 vyrobit u Edvarda Leschingera v Praze (náhled), se nápadně odlišují od produkce místních koloniálů. Jsem si jistý, že hlavní důvod, proč nechal Kraupner pohlednice tisknout, spočíval v tom, že se mu z duše nechtělo posílat ze svého milovaného Miličína laciné, pirátské barvotiskové kopie Böhmových litografií, jaké se daly běžně koupit (náhledy zde a zde). Jestli se mu investice vrátila, to netuším. Možná i ano, ale v celém podniku to jistě byla otázka druhořadá.

Závěrem musím ke Karpašově knize dodat jednu hořkou stížnost: příkladná péče o sazbu i obrázky končí na straně 200, závěrečné přílohy jsou vysázeny zcela trestuhodně miniaturním a špatně čitelným písmem, které činí z používání jinak užitečných seznamů nepříjemnou práci. A ještě drobnost k seznamům jmen a vydavatelských značek: možná u nich mělo být zdůrazněno, že jsou provizorní a neúplné, že to je první pokus, založený především na severočeské a šumavské sběratelské zkušenosti a vydaných monografiích několika dalších regionů. Z desítek tvůrců pohlednic z České Sibiře do seznamu nepronikl ani jediný, i když alespoň pár místních agilních vydavatelů "zlaté éry" do každého celostátního soupisu patřit bude - jistě takový Karel Fridmann ze Sedlce, Prokop Dušek z Mladé Vožice, Popperové z Louňovic pod Blaníkem, Františka Kladivová z Votic, Adolf Rosenzweig z Neustupova a Jan Fridrich z Miličína.

Skončit ovšem musím stejně jako jsem začal, totiž poděkováním Romanu Karpašovi za obdivuhodnou práci, kterou vykonal, za potěšení i poučení, které mi čtení jeho knížky přineslo. Napadá mě, že by bylo pěkné, kdyby se po zaslouženém úspěchu prvního vydání jeho díla mohlo za nějaký čas objevit v poněkud rozšířené podobě, ale nechci o tom radši ani mluvit, abych to nezakřikl.



Autor: Tomáš Zahradníček | 5. 4. 2006

Komentáře

Uznání

smekam

Oprava

poděkování

?

nejstarší pohlednice

Re: Poděkování

Re: Poděkování

priklad

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2020 Filokartie.cz
ISSN 1214-4231
TOPlist