Rady pro začátečníky (s trochu delším úvodem) I.

Datum vydání: 28. 6. 2006


Sběratelem se většinou stává člověk už v dětském věku, ale jen málokdo u toho vydrží celý život. Dítko často sbírá proto, že tak činí i jeho vrstevníci a může se tedy podílet na společném zájmu a soutěžit s ostatními ať už kvalitou nebo kvantitou nějakého materiálu.

Objektem zájmu jsou jak věci tradiční tak především sezónní a módní. Nevím, jestli ještě dnes někdo začíná sbírat nálepky z krabiček od sirek a už vůbec těžko představitelné jsou tramvajové jízdenky. Tedy artefakty, které sbírali například hoši v knížkách J. Foglara. Myslím si, že už nefrčí ani klasické odznáčky, zatímco obaly od čokolád si asi svoje příznivce udržely. Vzpomínám, co jsem sbírala já nebo mí vrstevníci v 60. resp. 70. letech. Byly to např. obrázky ze žvýkaček Donald, které se dnes už nevyrábějí. A pak mě v průběhu dalších let vytanou na mysl např. céčka, pokémoni nebo samolepky Panini. Většinu toho odvál čas a i když to někdo bral velmi zodpovědně, měl prostě smůlu - částečně technickým vývojem, výrobním programem a částečně otázkou uměle vytvořených předmětů - jeho objekt zájmu skončil svou existenci. Kdo se vrhnul na klasiku, měl v tomto ohledu vyhráno. Protože známky, pohlednice nebo mince existují dodnes.

Jak ovšem každý odrostl školním lavicím a přešel do puberty resp. věku teenagerů, číhala na něj jiná past - v podobě daleko zajímavějších činností a kontaktů než většinou osamocenému vysedávání nad sbírkou a přebírání nějakých předmětů. A i když toto úskalí přešel, tak přišlo možná ještě větší. Nutnost se živit a většinou se také starat o vlastní rodinu. Taky jste často někoho slyšeli, jak vám říká, že to a to také sbíral a měl to doma - na půdě, ve sklepě, na chalupě - ale nakonec se toho zbavil!, protože na to prostě není čas! Jenže ono je to s tím časem relativní. Každý člověk potřebuje nějak relaxovat a vedle práce jedno jakého druhu dělat i činnosti mnohdy celkem nepraktické ale ducha povznášející a především zábavné. Pro někoho je to sedět v hospodě u piva, pro jiného jít do lesa na houby. To první vyznívá naprosto nulově, to druhé zase ryze prakticky.

Kam zařadit sběratele? Na jednu stranu se jejich činnost jeví jako značně nesmyslná a bez užitku, na druhou stranu však mnohdy rozvíjí znalosti v určité oblasti, smysl pro systematičnost, trpělivost a výdrž. A vracím se oklikou k tomu výše napsanému - jsou tací, kteří vydrželi od dětství a sběratelství je oslovilo na celý život. A kdo začal v oblasti, která je jakousi "trvalkou", ten se pak může chlubit jak zajímavými unikáty tak početností. Náš obor - filokartie - tedy sbírání pohlednic patří mezi ně. Existuje desítky let a jen tak asi nevymizí, protože pohledy se i přes dnešní elektronicky zaměřený svět stále vyrábí. Jako i v jiných oborech je většinou velký zájem o to, co vzniklo dřív tedy čím starší tím lepší, ale nedá se to brát paušálně. V každém případě je to oblast tak rozsáhlá, že se zákonitě člení na další sekce. Jakou si kdo vybral či vybere je otázkou náhody, vlivu okolí či třeba nějakého dědictví. V tomto ohledu bych nikomu neradila, co si zvolit, protože jsme každý jiný a tíhneme k různým věcem. Nehledě na to, že právě na počátku k tomu nikdo asi nepřistupuje nějak vědomě a plánovitě. Ale i když se k tomu rozhodne dospělý jedinec, protože ho to zaujalo u někoho známého anebo se k tomu vrací po letech, může si klást otázku: Kde neboli odkud ty pohlednice brát? Mě tak totiž jednou oslovila mailem neznámá sběratelka a já jsem si uvědomila, že nad tím dumá asi víc lidí. A tak jsem se rozhodla sepsat určitý seznam způsobů, jak pohlednice získávat. Zkušený sběratel se možná zasměje, ale těm začínajícím nebo znovuzačínajícím to třeba pomůže.

Jednotlivé body bych rozvedla (a eventuálně přidala nějaké příhody k tomu) ve 2. díle mého povídání. Doufám, že můj článek nezůstane bez odezvy, že se přidáte se svými zkušenostmi a radami a že to budou jak sběratelé tak i sběratelky.

P.S. Až po napsání takřka celého článku jsem zjistila, že se tu rozvinula docela zajímavá diskuze na téma sběratelky. Budiž i já důkazem, že se pan Čapek v tomto případě velmi mýlil.



Autor: Jarmila Hrubá
nufina@volny.cz

Vytištěno ze serveru http://www.infofila.cz