Rudolf Slavík v paměti pohlednic i blízkých

Nekorunovaným králem autorů prvorepublikových krkonošských fotopohlednic je Rudolf Slavík. Jako málokterý fotograf obsáhl téměř celou českou stranu pohoří. Za hranici do tehdejšího Německa se pouštěl málo, jen v oblasti Malého a Velkého rybníka a Sněžných jam. Na západě zachytil i okraj Jizerských hor v okolí Kořenova, rozhlednu Štěpánku a Příchovice, zatímco na opačné straně Krkonoš zůstala stranou jeho pozornosti celá oblast Rýchor a s výjimkou Pece a Pomezních bud i povodí řeky Úpy. Kromě svého "Jablonečku" se vyhýbal i větším městům, jako byla Jilemnice nebo Vrchlabí, patrně proto, ža tam již existovaly zavedené fotoateliéry. Nejdále na jih fotografoval z dálky okolí Studence. dále Paseky a Havírnu. Dá se říci, že okruh jeho zájmu tvořila oblast, kterou dokázal jako zdatný turista sám pravidelně obcházet a nabízet hoteliérům, trafikantům a dalším prodejcům své pohlednice.

Rudolf Slavík se narodil v Jablonci nad Jizerou 27. srpna 1887 jako poslední ze čtyř sourozenců a jediný kluk. Jeho otec byl vyučený kolář a maminka porodní asistentka, lidová léčitelka a také známá zastánkyně chudých, pro něž vymáhala podporu. Rudolf se vyučil v Tanvaldě knihařem. Praxe ho zavedla nejprve do Ústí nad Labem, odkud odešel pro národnostní neshody do Prahy. Nedlouho před první světovou válkou si otevřel v rodném městě v domě čp. 288 knihařskou dílnu. Práce bylo málo, a tak musel chodit s ruksakem za zakázkami do Pasek nebo Tříče. Nejčastěji vázal brožury do pevných desek, ale taková práce ho v chudém Podkrkonoší nemohla uživit. Proto připojil k živnosti prodej papírnického a galanterního zboží a posléze i knihkupectví. V srpnu 1914 se oženil s Blaženou Kamarýtovou (18. 4. 1891 - 26. 8. 1970). To už začala první světová válka a sedmadvacetiletý novomanžel přemýšlel, jak se vyhnout odvodu. K vojenské komisi přišel naprosto netečně a dělal, že ho nic nezajímá. Tato taktika mu kupodivu vyšla a "nejsvětější službě za císaře pána" se vyhnul.


Cestou na Dvoračky kolem roku 1946. Archiv Martin Slavík.

Rudolf Slavík v jednom se svých rozhovorů (Krkonoše 6/1973) vzpomíná, že ho k fotografování a vydávání pohlednic přiměla návštěva Dvoraček na jaře 1919. Chtěl si koupit dopisnici, ale žádnou neměli. "Tam jsem se tedy rozhodl. V červnu 1919 jsem se vydal poprvé na hory s fotoaparátem, ne jako amatér, ale s cílem udělat tady práci. První místo, kde jsem fotografoval, byla Sněžka. Doma jsem udělal pohlednice a pak jsem je šel po boudách nabízet. Dopisnice bylo nutno vydat větším nákladem, odbyt byl velmi nejistý, protože Krkonoše byly tehdy z devadesáti procent navštěvovány Němci a zimní návštěva byla i z jejich strany velmi slabá a z české strany téměř žádná. Nejdříve jsem dělal fotografie menšího formátu a okraje pohlednic jsem nechával bílé. Později jsem si pořídil nový fotoaparát a pak už jsem mohl vyrábět snímky rozměru 9 x 12 cm." Tyto Slavíkovy "pionýrské" pohlednice už asi patrně nikdo neobjeví. Jedna z prvních oficiálních objednávek přišla v lednu 1920 od bratří Herčíků, nových nájemců Vosecké boudy. Po cestě k nim však Slavík ve vánici zabloudil a jen díky lahvičce koňaku, který mu přes protesty přibalila žena, sebral poslední síly a neumrzl. Jak zakázky přibývaly, ukázalo se, že zhotovování takového množství pozitivů je nad síly jednotlivce. Proto začal spolupracovat s pražskou firmou Foto-fon, zabývající se hromadným rozmnožováním fotopohlednic, kterým říkáme bromografie. Určit alespoň přibližně počátky této spolupráce umožňuje poštovní razítko z května 1921 na nejstarší zachované dopisnici. Zvětšeniny si od té doby pořizoval jen pro vlastní potřeby, protože v obchodě o ně nebyl zájem.

Slavíkovy číslované a signované lístky nesou od počátku důsledně dvojjazyčné popisky - nejprve českou a po ní německou. Takové označování nebylo v jazykově smíšeném pohraničí ani po vytvoření Československa zcela běžné. Setkáváme se s ním například u některých snímků dalšího významného, tentokrát německého fotografa W. Pohla, ale jinak už jen sporadicky anebo u vydavatelů působících mimo Krkonoše. Profrancouzská orientace nově vzniklého státu se projevila i tím, že Slavík zpočátku přidával ještě třetí verzi popisky ve francouzštině. Označil tak ale jen pár prvních pohlednic do čísla 23, než poznal praktickou neopodstatněnost takového přístupu.


Dvoračky před přestavbou; odesláno 1926; foto Rudolf Slavík, Jablonec n. J., č. 300, repro Foto-fon, Praha; fotopohlednice; sbírka Romana Karpaše
Mnohokrát užívaný záběr nemohl chybět ani ve Slavíkově nabídce pohlednic.

Většinu pohlednic označoval svým jménem, pouze v letech 1927-1928 užíval značku ptáka v kruhu, který byl kryptogramem jeho jména. Souvisí to nepochybně s úpravou koncesního zákona, kterým se i neportrétní fotografická živnost stala vázanou a pro její vykonávání bylo třeba opatřit si úřední povolení a doložit svou způsobilost. Nevyučeným fotografům to přineslo nemálo obtíží a jak vidno i Rudolfu Slavíkovi trvalo téměř dva roky, než živnost obhájil.

Za motivy se vydával v létě v zimě a často čekal velmi dlouhou dobu, než mu světelné podmínky umožnily kvalitní záběr. Například bouda u pramene Labe měla dobré světlo jen brzo ráno. Někdy si musel pomoci aranžováním. "V čepici jsem nanosil sníh, do něho jsem zapíchl smrček a scenerie pro fotografování byla připravena." Chodil do hor sám, mnohdy na několik dní. V obchodě ho zastala manželka a v dílně jeho synovec Karel Zeman.


Výlet do Frýdlantu v červenci 1923. Vpravo Rudolf Slavík, uprostřed Jan Buchar a vlevo starosta Hradce Králové Pilňáček. Archiv Vladimír Slavík.

Mezitím pevně zakotvil v Jablonci nad Jizerou. Zde se mu narodili synové Jaroslav (2. 11. 1915 - 16. 8. 1984) a Vladimír (31. 7. 1923). Zapojil se aktivně i do společenského života. Stal se členem Klubu československých turistů a to ho sblížilo s hornoštěpanickým Janem Bucharem, nejvýznamnějším propagátorem české turistiky v Krkonoších. V červenci 1923 spolu např. podnikli návštěvu Frýdlantu, tedy více než padesátikilometrovou túru. Stal se také členem pěveckého spolku a ochotnického sdružení Podhoran, které si trouflo i na inscenování Nedbalovy Polské krve. Především však byl dlouholetým členem Sokola, do něhož vstoupil už během učení. Na pozvání amerických Sokolů podnikl ve třicátých letech návštěvu USA. Pořídil tam mnoho diapozitivů, s nimiž po návratu uspořádal v sokolovně přednášku. Po druhé světové válce vykonával funkci místostarosty a pak starosty vysockého okrsku Sokola.

Také dům, v němž bydleli a měli obchod, přitahoval nájemníky z kulturních sfér. Byl to například významný sběratel krkonošských lidových písní řídící učitel Josef Horák, sestra filmového režiséra a Slavíkova přítele Vladimíra Slavínského (jinak Oty Pitrmana ze Štěpanic), který v Krkonoších točil němý film Děvčátko ze stříbrných hor. Nesmíme zapomenout ani na pobyt nakladatele Vladislava Hnyka, který pak přesídlil do Hradce Králové. Mladší syn krátce fotografoval v Rokytnici nad Jizerou, ale roku 1938 se začal učit knihařem u J. Rajmana v Rožďalovicích.


Slavíkův obchod. Do proluky uprostřed si později postavila přístavbu spořitelna. Archiv Martin Slavík.

Většina Slavíkových fotopohlednic představuje běžnou fotografickou práci standardní profesionální úrovně. Zdá se, že neměl ambice dělat umění ani prosazovat nějaké osobité cítění. Neznamená to ovšem, že by jeho snímky byly zcela všední. Ukazuje to názorně několik záběrů okolí Sněžky z počátku dvacátých let, které převzal jilemnický lékař a fotograf Josef Vejnar do kolekce kolorovaných diapozitivů, s nimiž pak jeho přítel a proslulý propagátor krkonošské turistiky Jan Buchar absolvoval po celé republice stovky úspěšných přednášek se "světelnými obrazy". V novém barevném hávu jsou Slavíkovy záběry natolik sugestivní, že se ocitly i na obálce knihy Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara. Jak vidno, některé snímky stačilo jen trochu dotáhnout. Na to však neměl Slavík při šíři své produkce čas. Vždyť vydal na dva tisíce různých pohlednic, tedy okolo stovky ročně! Při hromadném exponování v pražské firmě Foto-fon se tak někdy sešly negativy s různou hustotou vyžadující rozdílnou a nikoliv stejnou dobu expozice. To samozřejmě výslednému dojmu v nejednom případě velmi ublížilo.

Rudolf Slavík podřídil tvorbu potřebám turistického ruchu, který mu přinášel živobytí. Zaměřoval se proto na všechny jen trochu návštěvnicky atraktivní partie svých milovaných hor, celkové záběry krajiny a nevynechal přirozeně ani ubytovací podniky. Dobové události i každodenní život horalů nám na pohlednicích téměř nezachytil. Jeho hlavním přínosem tak zůstává kontinuální zachycování proměn kraje během dvou desetiletí. Jako jeden z mála zdokumentoval také převážně českou část Krkonoš mezi Žalým a Rokytnicí, tedy míst na pohlednice poměrně chudých.

S okupací pohraničí v říjnu 1938 končí nelepší léta Slavíkovy tvorby. Němci zabrali obchod, zabavili knihy, pohlednice a další zboží i s československou vlajkou, kterou přikryli vozík s odváženými věcmi. Synové, kteří byli tehdy ve vnitrozemí, nedostali několik let povolení vrátit se k rodičům do rodného Jablonce n. J. Rudolf Slavík dělal nějakou dobu úředníka. Když první den po osvobození přepilovali Slavíkovi zámek svého krámku, našli ještě zbytky jídla, které tam Němci při útěku zanechali. S velkým úsilím se jim podařilo obnovit živnost, vydali několik pohlednic, ale pak přišel únorový převrat a znárodňování zasáhlo i malé firmy. Slavíkovo knihkupectví a papírnictví přešlo do komunálu jako jedno z posledních. Vedoucího dělal syn Vladimír, ale protože v obchodě nemohli být zaměstnáni dva lidé, přenechal místo otci a pracoval pak v Koloře. Po dlouhých peripetiích absolvoval Státní konzervatoř v Praze a věnoval se konečně svým životním láskám - hudbě a klavíru. Starší syn Jaroslav Slavík pracoval prakticky celý život jako úředník v oblasti energetiky a fotografování se profesionálně nevěnoval. Obchod později převzali další. Jeho zakladatel Rudolf Slavík se i v penzi věnoval tělocviku a působil v pěveckém a ochotnickém souboru. Díky nezlomnému "horskému jadérku" se dožil 88 let. Zemřel v Jilemnici 27. 10. 1975. Přežil tak o pět let svoji manželku Boženu, která mu stála věrně po boku, pracovala zejména v obchodě a v době jeho častých pracovních cest spravovala vedle domácnosti i celou živnost.


Velký rybník; 1929; foto Rudolf Slavík, Jablonec n. J., č. 117, repro Foto-fon, Praha; fotopohlednice; sbírka Romana Karpaše
Rudolf Slavík z tohoto záběru schválně vyloučil obvykle zobrazované lidské výtvory - boudu Prince Heinricha i mohylu zakladatele krkonošského horského spolku - a nechal promlouvat jen přírodu. Ta zde zůstala dodnes.

Naprostá většina Slavíkových pohlednic je označena číslem, takže se přímo nabízí možnost zkompletovat jejich ucelenou řadu. Takový úkol si vytkl novopacký sběratel Miloš Sucharda, specializující se na tohoto největšího tvůrce krkonošských fotopohlednic od roku 1988. Dosud se mu podařilo shromáždit více než tisíc signovaných exemplářů. Přestože některá čísla v jeho sbírce stále chybějí, můžeme už nyní vyvodit základní závěry. Podobně jako v případech jiných nakladatelů (např. pražského Karla Bellmanna) se bohužel ukazuje, že číselné řady nepodávají přesný obraz o vývoji Slavíkovy tvorby. Zdá se, že vznikly až dodatečně, možná na přání pražské firmy Foto-fon, odkud vyšly prakticky všechny Slavíkovy pohlednice. Prioritní tu byla patrně potřeba rychlé a snadné orientace ve stále rozsáhlejším archivu negativů, deponovaném možná přímo u výrobce, který tak mohl promptně reagovat na požadavky stálého zákazníka. Fotopohlednice se totiž vyráběly spíše v menších sériích a podle potřeby se operativně přidělávaly další kusy. Tuto běžnou praxi ostatně dokazuje velké množství stejných záběrů zhotovených na různých druzích papíru a pohříchu i s různou a velmi kolísavou kvalitou reprodukce. Domněnku, že číslování je spíše záležitostí výrobce, podporuje i výskyt několika ucelených sekvencí pohlednic určitého technického typu: např. knihtiskový přítisk popisek od čísla 201 do 214, který už jinde nenajdeme.

Číslování tedy podává spíše povšechný obraz o vývoji Slavíkovy fotografické tvorby. Bohužel není dodržena ani chronologie. Například pohlednice s číslem 130 je datována rokem 1928, s číslem 132 je o rok mladší a číslo 201 nese poštovní razítko z února 1922. V nejednom případě se cifry dokonce opakují: např. záběry Petrovy a Martinovy boudy jsou shodně označeny trojkou. Navíc existuje několik časově se překrývajících číselných řad. Protože takových případů, kdy rekonstrukce číselné posloupnosti vyvolává spíše další otázky, než uspokojivé odpovědi, je více, nebude na škodu popsat ji podrobněji.

Základní a jistě nejstarší řada začíná dvěma snímky Sněžných jam (č. 1 a 2). Přibližné časové zařazení jejího vzniku umožňuje poštovní razítko z května 1921. Tato série sahá až do konce 20. let a zatím nejvyšší číslo je 511. Na ni navazuje řada 1301-1354 z doby okolo roku 1933. Vyznačuje se kvalitnějším a kontrastnějším provedením a je pravděpodobně pořízena lepším fotoaparátem. Možná právě ve změně přístroje spočívá i změna číslování. Ve vzestupné posloupnosti pokračuje několik kratičkých čtyřciferných sekvencí ukončených po jedné či dvou desítkách kusů (25xx, 26xx, 47xx, 48xx). Druhá velká řada začíná snímkem Špindlerova Mlýna (13001) z roku 1926, ale hned další záběr středu této obce (13002) nese datum 1928. Zatím poslední známá pohlednice této sekvence (13991) byla odeslána v roce 1934. Od počátku třicátých let se odvíjí i poslední ucelenější řada, začínající ve sbírce pana Suchardy číslem 25044 (Bouda u vodopádu Mumlavy) a končící 26088 (Bubeníkův hostinec v Mrklově), odeslaným krátce před okupací pohraničí v říjnu 1938. Kromě toho existuje několik jednotlivých lístků (21043, 22186) i kratších sekvencí (52927-52933) a samozřejmě také několik desítek pohlednic bez čísla.

Slavíkovy pohlednice se běžně posílaly i po roce 1945, jednalo se ovšem hlavně o zbytky starších edicí. Jaký osud potkal asi tří tisíce negativů, se zatím nepodařilo spolehlivě zjistit. Několik pohlednic vydaných Orbisem naznačuje, že část skončila právě tam. Musely ovšem projít malou úpravou - například nápis ve štítu hotelu Buchberger (13221) ve Svatém Petru zmizel pod šrafováním připomínajícím okolní laťování a na rubovou stranu přibylo razítko Hotel Sport. Syn Vladimír vzpomíná, že otec část negativů předal v šedesátých letech do redakce časopisu Krkonoše, kde ovšem nejsou k dohledání. Asi čtyři stovky jich vlastní Krkonošské muzeum ve Vrchlabí. Nebýt toho, že Slavíkovy fotografie vycházely jako pohlednice ve velkém počtu rozmnoženin, znali bychom dnes z jeho díla, které patří neodmyslitelně k dějinám Krkonoš, pouhé torzo.

Ukazuje se opět, jak nemilosrdnou zahlazovací sílu má čas. Nebýt dr. Jana Luštince, který mi zprostředkoval setkání s již osmdesátiletým synem Vladimírem Slavíkem, a obecního úřadu v Jablonci n. J., od něhož jsem dostal spojení na vnuka Martina Slavíka, zůstaly by nám životní peripetie nejznámějšího prvorepublikového fotografa Krkonoš asi utajeny. A osudy skrývající se za pohlednicovými lístky za zaznamenání opravdu stojí.



Autor: Roman Karpaš | 27. 5. 2004

Komentáře

Poděkování

Připojuji se

kdepak

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2020 Filokartie.cz
ISSN 1214-4231
TOPlist