Vizitky - obrazové předchůdkyně pohlednic
Postupný vznik pohlednic z korespondenčních lístků od poloviny 60. let do 80. let 19. století je již zevrubně prozkoumán a popsán, zrovna tak jako masové rozšíření pohlednice v druhé půli 90. letech 19. století. Ale zdá se mi, že je zde zmapována jen jedna stránka věci, stránka právní a formální, jistě pro rozvoj pohlednice podstatná, ale ne jediná. Tou druhou stránkou se mi zdá stránka obsahová a výtvarná. Domnívám se, že mohutný a rychlý rozvoj pohlednice na konci 19. stol., míním tím rozvoj její žánrové a námětové pestrosti, byl umožněn i tím, že jednotlivé žánry již byly konstituovány, či se přinejmenším objevily v zárodečné formě. Tím médiem, kde se tak stalo, byla fotografie, která svůj boom prožila o 30 let dříve než pohlednice. Zvláště se jedná o fotografii ve formě vizitky.
Nechci zde vypisovat dějiny fotografie od jejích počátků přes daguerrotypii a ambrotypii až ke vzniku procesu negativ - pozitiv (zájemce si jistě nalezne informace jinde1) a připomenul bych zde jen ten vynález, který snížil cenu fotografie pro zákazníka a umožnil tak masové šíření fotografie. Jedná se o vizitku (ve francouzském originále carte de visite), kterou vynalezl a v roce 1854 si dal patentovat francouzský fotograf André Disdéri. V případě vizitky nejde ani tak o vynález technický, jako spíše obchodní. Jedná se o formát fotografie, kdy se na jednu skleněnou desku mohlo pomocí posuvného objektivu (či kamery s několika objektivy) nafotit několik fotografií (negativů). Výsledkem byla malá fotografie, která se nalepila na tvrdý kartónek o velikosti kolísající od 6x10 cm po 9x13 cm. Na rubu kartónku je většinou uvedena firma fotografa, která se někdy opakovala i na lícní straně dole. Od roku 1859 se vizitka stala módou masově se šířila po celém světě po celá šedesátá léta (české země nevyjímajíce) a její užívání doznívalo až do počátku 20. let 20. století. Časem vznikly i další formáty, z nichž nejvíce se rozšířil větší formát zvaný kabinetka (objevil se roku 1866), a samostatným fenoménem byly stereofotografie, které pomocí speciálního prohlížeče umožňovaly vidět plasticky, ale to by si zasloužilo samostatný článek. Ponejvíce se na vizitkách objevovaly portréty, nakonec jednalo se o fotografickou vizitku, kterou si lidé vyměňovali místo vizitky psané. Vznikala i první fotografická alba s galeriemi rodinných příslušníků, přátel a známých, ale brzy se na vizitkách objevily i jiné náměty. V podstatě se dá říci, že vizitky byly v 60. letech takovým obrazovým fenoménem, jakým byla pohlednice ve svém zlatém období. A zde se dostáváme zpět k našemu tématu. Jak jsem již předeslal, domnívám se, že základní obrazové žánry (a i klišé) se již objevily v průběhu 60. až 80. let na vizitkách, a byly pak jednoduše převzaty výrobci pohlednic a dále rozvíjeny. Konec konců na výrobě pohlednic se hojně podíleli fotografové.
Chtěl bych toto své tvrzení doložit několika příklady z produkce fotografů z českých zemí i ciziny.
Asi sběratelsky nejoblíbenějším druhem pohlednic jsou pohlednice místopisné. Místopisné snímky se objevují již mezi nejstaršími daguerrotypiemi českých zemí z roku 18402). V 60. a 70. letech se místopisné motivy objevují na vizitkách poměrně často. Velké pražské ateliery vydávají celé číslované řady přímo určené pro masový prodej, příkladem může být vizitka s pohledem na chrám sv. Víta od pražského fotografa Fr. Fridricha (viz obr 1). Nezaostávají však ani venkovští fotografové, jak dokládá anonymní pohled na Náchod ze 70. let (viz obr. 1), který může sloužit i jako příklad pro předobraz pohledů na zámky a hrady.
Obr. 1 Svatovítská katedrála na vizitce Fr. Fridricha z poč. 70. let 19. st.
Obr. 2 Náchod, anonymní vizitka ze 70. let 19. st.
Na přelomu století byly populární reprodukce uměleckých děl šířených na celých číslovaných sadách pohlednic (asi nejznámější je produkce firmy Stengel), ale ani to nebyla žádná novinka, neboť již i na vizitkách byly šířeny fotokopie populárních uměleckých děl, rovněž několika firmami, a některé rovněž v očíslovaných řadách. Jako příklad může sloužit vizitka s obrazem starozákonní hrdinky Judity od francouzského malíře H. Verneta (viz obr.3 a 4 ), kde je na rubu uvedeno nejen pořadové číslo sady , ale i nápis v azbuce, takže se s prodejem počítalo opravdu v mezinárodním měřítku. Na své by si mohl v tomto případě mohl přijít i specializovaný sběratel děl s křesťanskou náboženskou tematikou.
Obr. 3 Judita od H. Verneta , vizitka z atelieru G. Schauera v Berlíně ze 70. let 19. st.
Obr. 4 Rub předchozí vizitky
Ani šíření podobizen populárních a historických osobností není žádná nová věc. Fotografické ateliéry vydávaly a šířily tyto podobizny cíleně, třeba pro podporu národní myšlenky (viz obr. 5), jak dokládá portrét J. A. Komenského. A samozřejmě existovaly osobní vizitky soudobých populárních osobností , jako např. císařovny Alžběty zvané Sissi (viz obr. 6), které se dostávaly mezi širší veřejnost a konkrétně v tomto případě mohly být určeny k posílení věrnosti habsburské dynastii.
Obr. 5 J. A. Komenský na anonymní vizitce ze 70. let 19. st.
Obr. 6 Císařovna Alžběta na vizitce vídeňského atelieru Rabendig und Monckhoven z konce 60. let 19. st.
I nyní sběratelsky oblíbené fotografické pohlednice krásek a roztomilých dětí z doby přelomu 19. a 20. století mají typologicky své předchůdce ve standartizovaných podobiznách fotografických atelierů let předcházejících (viz obr. 7 a 8), které by stačilo opravdu jen přetisknout. A to samé platí i pro pohlednice vojenské (obr. 9) a národopisné (obr. 10) a nakonec i pro pohlednice se sportovní tématikou (viz obr. 11) a našly by se další příklady.
Obr. 7 Portrét neznámé dámy na vizitce pražského fotografa Hynka Fiedlera ze 70. let 19. st.
Obr. 8 Portrét sourozenců na vizitce z chrudimského atelieru Tietz-Gallat ze 70. let 19.st.
Obr. 9 Kamarádi z vojny na vizitce českolipského fotografa Julia Schlegela ze 70. let 19.st.
Obr. 10 Žena v selském kroji (snad rožnovském), vizitka E. Silbersteina, fotografa ve Znojmě a Rožnově ze 70. let. 19. st..
Obr. 11 Cyklista, vizitka královehradeckého fotografa Adolfa Russe ze 70. let 19. stol.
Rovněž pohlednice s tématikou novoročních, vánočních a jiných přání (viz obr. 12) mají své předchůdce ve vizitkové éře, stejně jako pohlednice žertovné (viz obr. 13). Ty byly zřejmě dosti oblíbené, neboť mnoho příkladů najdeme v odborné literatuře3).
Obr. 12.Novoroční přání, vizitka pražského fotografa Fr. Fridricha, převzato z publikace Co je fotografie (katalog k výstavě u příležitosti 150. let fotografie), Praha 1989
Obr. 13 Veselá společnost na skluzavce, vizitka asi z r. 1880
Samozřejmě by se daly hledat další obrazové vzory pohlednic i v oblastech mimo fotografii. Hlavně v dobové reklamě nebo ve svatých obrázcích by se našly paralely k pozdějším pohlednicím. Ale domnívám se, že i předložené příklady dokládají a ilustrují svrchu napsané tvrzení o tom, že pohlednice mají svého hlavního obrazového předchůdce ve staré fotografii z 60. až 80. let 19. století, a to konkrétně ve formě vizitek.
Poznámky:
- Zájemce o dějiny počátků fotografie v našich zemích odkazuji na krásnou knihu Pavla Scheuflera Galerie c. k. fotografů , vydalo nakladatelství Grada, Praha 2001
- J. a Z. BOUČKOVI, K začátkům fotografie na Moravě a ve Slezsku, in : Uměleckohistorický sborník, Brno 1985, s. 42
- viz např. ve zmíněné knize P.Scheuflera, Galerie c. k. fotografů, kde je uvedeno množství příkladů.