Svátek Díkuvzdání - Thanksgiving
Každým rokem se v Kanadě, ve druhém pondělí měsíce října, schází rodiny i přátelé ke slavnostnímu obědu, aby společně prožili den Díkuvzdání. Ti, kteří se sejít nemohou, si alespoň k tomuto - na americkém kontinentě velice uznávanému svátku - přejí šťastné prožití a přání zasílají poštou.V dnešní době to jsou ale ve velké většině přání do obálky a pohlednice se vyskytují velmi zřídka. Většinou jsou to reedice pohlednic z přelomu století, kdy právě ony byly módní záležitostí a ve velké oblibě.
Tento "festival sklizně", jak Američané dni Díkuvzdání říkají, patří mezi nejstarší svátky. Lidé děkují v tento den přírodě za její dary, protože si velmi dobře uvědomují, jak je jejich život na jídle a dobré sklizni vypěstovaných produktů závislý.
V mytologii se dočteme, že v době Sokrata a Plata řečtí bohové měli určenou práci. A tak Demeter - bohyně úrody - měla za úkol rozsít každým rokem obsah svého vaku po celé zemi, aby úroda byla bohatá. Taktéž římská bohyně Pomona prováděla stejnou funkci. I na jejím Rohu hojnosti byli lidé závislí. Není tedy překvapením, že byl den Díkuvzdání zahrnut mezi velké svátky s tradičními zvyky, které se při přípravě slavnostního dne generacemi vytvořily.
Historie kanadského dne Díkuvzdání je velmi zajímavá. Příběh začíná v době, kdy se anglický badatel Martin Frobisher (Frobisher Bay - zátoka) pokoušel najít severní průchod na Orient. Nepodařilo se mu to a usadil se v Severní Americe v dnešním New Foundlandu, kde založil usedlost. V roce 1578 zorganizoval formální ceremonii, aby poděkoval za přežití dlouhé cesty. Tato oslava je považována za první kanadské Díkuvzdání - Thanksgiving. V jeho zvyku pokračovali i další přistěhovalci.
Ve stejném čase emigranti z Francie v čele s badatelem Samuelem Champlainem také uspořádali obrovské hody Díkuvzdání za svou úspěšnou cestu. Dokonce založili "The Order of Good Cheer" (Řád provolávání slávy) a vděčně se dělili o své jídlo s indiánskými sousedy.
Později, v roce 1879, prohlásil parlament 6. listopad za svátek Díkuvzdání a také za svátek národní. Během mnoha let se oficiální dny pro Thanksgiving měnily, ale nejvíce populární bylo třetí pondělí v říjnu.
Po I.světové válce se svátky Thanksgiving a Armistice Day (Den příměří) slavily vždy v pondělí toho týdne, ve kterém se nacházel 11. listopad. O 10 let později, v roce 1931, byly však oba svátky rozděleny a Armistice Day byl přejmenován na Remembrance Day (Vzpomínka na padlé v I. a II. světové válce). Určen mu byl 11. listopad a den Díkuvzdání byl opět pohyblivý.
Konečně 31. ledna 1957 parlament prohlásil, že svátek Díkuvzdání Bohu za úrodu, kterou byla Kanada obdařena, bude připadat vždy na druhé pondělí v říjnu, na rozdíl od USA, kde se oslavuje tento den každý čtvrtý čtvrtek v listopadu.
Mnoho přistěhovalých rodin, které se usadily na americkém kontinentě, si nemohly dovolit honosnou oslavu. Všichni však přípravě svátečního obědu věnovali velké úsilí. V den Díkuvzdání byla na stole pečená krůta nebo krocan, čerstvá zelenina, ovoce, vařená kukuřice a pečené dýně různých velikostí a tvarů. Také ořechy a lesní plody spolu s Rohem hojnosti patřily ke slavnostnímu stolu.V některých domech se připravovaly i ryby nebo ústřice. K jídlu se sešla celá rodina, aby při hostině poděkovali za požehnané dary. Při tomto aktu se všichni kolem stolu drželi za ruce tak, aby nebyla mezi nimi mezera. Soustředěně a s úctou odříkávali své poděkování. Po obědě se podával tradiční dyňový koláč s horkým okořeněným jablečným moštem nebo kávou. Všechna potrava se předváděla v nadbytku, aby pozvaní přátelé a sousedé viděli úspěch hospodáře. Dokud nebyla vynalezena lednička a transportačni systém, úspěch sklizně pro přežití zimy byl rozdílný. Všichni si ale přáli navzájem dobrou úrodu pro další rok.
Po obědě šly děti usedlíků podle počasí obvykle ven. Hrály různé hry a nebo si dělaly hračky z ovoce či zeleniny. Vybíraly rozmanité tvary a velikosti pro hlavičky panáčků, nožem vyřezávaly oči, nos a ústa, malé těla tvořily ze dřívek nebo drátků, které obalovaly nastříhanými hadříky. Na větší těla použily dřevěné tyčky. Na hlavu nalepily většinou kukuřičné vlasy a velkým panákům nasadily klobouky. Oblékaly je do obnošených šatů, které vycpaly slámou, suchým listím nebo senem. Velmi oblíbené - a u nás také dodnes známé - byly figurky z kukuřičného šustí, které si dělaly zejména děvčata.
Když přišly na svět první pohlednice, stalo se vlastně samozřejmostí, že se motivy ze dne Dikuvzdání objevily i na nich. Různobarevnost plodů úrody a podzimních listů s přidáním divokého krocana do obrázku tyto svátky obzvlášť zdůrazňovaly. Benjamin Franklin chtěl, aby se krocan stal národním ptákem, ale Johns Adams zase prosazoval "Bald Eagel" (Holohlavého orla). Zajímavé na tom ale je, že se dodnes oba ptáci na těchto přáních vyskytují, aby tak zdůraznily vlastenecké cítění, stejně jako jsou přidávány i státní vlajky.
Svátek Díkuvzdání se rovněž spojuje s mírem, který jde ruku v ruce s úspěchem a bohatstvím. Zřídkakdy mohl být jeden bez druhého. Na dobovém obrazu můžeme vidět, jak udatní indiánští muži a krásné indiánské dívky přinášejí dyňové koláče, krocany a zvěřinu Pilgramovým mužům a my si přejeme věřit, že takto byly první svátky Díkuvzdání oslavovány a že všichni žili v přátelství a harmonii. Pilgramovi muži byli drsní a jejich zbožné ženy a děti jim byly rovny. Naštěstí tento mýtus je mnohem pěknější a více příjemnější než skutečnost. (Pilgram - poutník - byl jedním ze skupiny mužů, kteří přišli z Anglie do Ameriky a který založil roku 1620 první stálou usedlost v Plymouth v americkém státě Massachusetts).
Podle malíře Samuela Smecknerse, který často maloval náměty pro pohlednice, jsou Pilgramovy ženy a dívky výjimečně krásné. Objevovaly se i situace, kdy indiánská žena přináší bílé ženě krocana s přáním šťastných svátků, což naznačovalo atmosféru svátků prožitých v míru s původními obyvateli osidlované země.
Na zachovalých dobových pohlednicích se dále vyskytují scény z polí, aby se zdůraznila bohatá sklizeň, ale také komické situace, které se zaměřovaly na zabíjení krocanů. Velká barevnost a nejrozmanitější zdobení přidávaly tomuto svátku lehkost a hlavně zastíraly nasměrovaný nářek nad jejich smutným koncem. Veselejší obrázky představovaly krocany, kteří řídí auta z kukuřičných klasů a nebo auta dobová a vedle nich sedí jejich nastrojené družky v kloboučcích. To je pravý opak toho, jak by chtěl krocan opravdu den Díkuvzdání oslavit. Umístění dýně do obrazu svátků bylo také důležité. Nesloužila totiž jen pro upečení tradičního dyňového koláče, ale byla i důležitou potravou pro farmáře jako příloha nebo i hlavní jídlo. Filosofie, že Hallowen (Den strašidel) je spojený s Thanksgiving stejně jako Santa Claus s vánocemi zde hraje velkou roli a tak se vyřezávané dýně objevuji na pohlednicích obou svátků.
Ve Viktoriánské době byly všechny obrázky dosti střízlivé a až příliš seriózní. Ale ne tak moc jako u Puritánů. Ovšem s příchodem Edwardovy éry si každý mohl dovolit pustit uzdu své fantazie a svoboda textů a obrázků na pohlednicích byla neomezená. A to je právě to kouzlo, pro které jsou více jak stoleté pohlednice stále tak osvěžující a vášnivě hledané sběrateli. Na svátek Díkuvzdání navazuje v Kanadě Hallowen, ale o tom někdy příště.
(Zpracováno s použitím zahraničních materiálů, ukázky jsou z vlastní sbírky.)