Člověče, nemysli si!

Onehdá jsem si jen tak přemýšlela. Jak se mi v posledních třinácti letech dost často stává - o pohledech. A nakonec jsem s pokorou musela uznat, že coby lidské plémě dostáváme pěkně "na prdel".

Coby pejskařka už od dupaček jsem logicky nemohla začít sbírat nic jiného než pohledy se psy. Všechny. Ale mou opravdu srdeční záležitostí se staly ty krásné, zažloutlé, inkoustem psané, antikvariáty a starými ztracenými časy voňavé pohlednice z počátku minulého století. Dají se na nich vypátrat dnes neuvěřitelně vzácná plemena v jejich původním vzhledu, než se o slovo přihlásilo moderní a do puntíku rozplánované šlechtění zaměřené na produkování dokonalých šampionů krásy. Mým snem je mít alespoň jeden tento starý pohled od každého plemene.

Vím, že mnoho psích sběratelek nechávají tyto staré pohlednice naprosto klidnými, jiné je sbírají, ale nechtějí do sbírky tzv. real photo. Já s radostí vítám i je. Kolikrát mají jedinečnou fotografii, ale kolikrát taky nejsou nic moc. Jsou to však pohledy, které - narozdíl od těch komerčně vydávaných - mají něco navíc.

Když se na ně dívám, tak vím, že kdysi dávno žil někdo, kdo měl právě tohoto psa natolik rád, že nelitoval času stráveného cestou do fotografického ateliéru, ani peněz, které jej pořízení dané pohlednice stálo. Prolisované rožky jsou pak často důkazem, že milá předlinkovaná fotografie s psíkem byla zařazena do opečovávaného kartonového alba mezi podobenky ostatních členů rodiny, aby sloužila jako památka příštím generacím. Jak však čas plynul, spousty a spousty těchto alb se rozpadly, na jména předků se zapomnělo, fotografie se poztrácely, v lepším případě rozprodaly za pár halířů do antikvariátů. A tady, po desítkách let od jejich pořízení, po nich pátráme my, sběratelé.

A právě v tomto bodě mi došlo, jak je ta historie lidského rodu ironická. Fotografií a pohlednic s vyobrazením majitelů těchto psů jsou antikvariáty i sběratelské burzy přeplněné. Leží v nich kolikrát roky. Rodinné portréty, pozdravy z vojny, nahatá mimina na kožešinách... Jdou z ruky do ruky, sem tam jim někdo věnuje detailnější pohled, ale pokud na nich není zobrazeno něco opravdu výjimečného, tak jsou bez dlouhého přemýšlení odloženy zpět do krabice, kde budou ležet zřejmě navždy. Zato když se objeví pohlednice jejich psa, joj, to je radosti! A co že kolikrát stojí tolik, že jsem pak vzhledem ke své chudé studentské peněžence žila po zbytek měsíce o suchých rohlících! Tohle tam přece nešlo nechat!

A opět ta ironie. Jména ani adresy majitelů těchto psů zřejmě už nikdy nezjistím. Nevím, kdy a kde žili, jak vypadali, jací byli... Prostě zmizeli stejně nenávratně, jako zmizel čas, v němž žili. Zato však právě díky nim, či jejich blízkým a přátelům, budu jednou pro vždy vědět, že tento japonský chin je "Ďuríček, pejsek pana profesora Levita", tento hrubosrstý jezevčík je "Lumpi" v roce 1914 a tento rozmazaný skákající foxteriér je "Naše Dinna". U některých pohledů mi o svém psu zatajili i těchto pár informací, ovšem z ručně psaného popisku "Náš pes, že je hezký!" jde dodnes cítit jejich hrdost.

Nezbývá než si přiznat, že nic jednou nemusí být tak, jak se dnes domníváme, a že trocha skromnosti v té naší lidské "pánětvorské" hrdosti by nám neuškodila. Protože kdo ví, co zbude právě po nás. Možná se jednou za sto let budou sběratelé na internetových aukcích rvát pro změnu o naše ponožky. A po nás samotných ani ten příslovečný pes neštěkne.

Pražský krysařík s kupírovanýma ušima a velkými bílými, dnes standardu nevyhovujícími skrvnami- real photo dokazující, jak se může v průběhu času jedno plemeno změnit.

Hrubosrstý jezevčík Lumpi v roce 1914.

Skotský teriér, jehož majitelé si jej pochvalovali slovy: Náš pes, že je hezký!